Bernatský chodník

Co spojuje Libhošť s Bernarticemi nad Odrou? Už asi jen nepatrná skupinka nejstarších občanů by bez zaváhání odpověděla „no přece Bernatský chodník!“ Co to byl za chodník, kdy a jak vznikl, kdo po něm chodil, to už bychom asi mezi současnou generací pátrali marně.

Jeho stopy v terénu bychom už rovněž těžko vysledovali. A byl to chodník velice frekventovaný! Jeho začátek bychom mohli vysledovat někde v prostoru dnešního sportovního areálu (v té době zde byly ale rybníky), odkud se rozcházel k jednotlivým domům na Dolním konci obce. Při pohledu na podrobnou mapu ukazuje nejkratší spojnice (a chodník takovou nejkratší spojnicí byl), že procházel napříč Krutílkovou rolí na „Obecník“ ( za dnešním rod. domem Vladislava Šimíčka ) a vcházel do Panského lesa v místě mělké údol-nice s potůčkem, při dnešní polní cestě po okraji lesa mezi Salašem a Schodkovou alejí. Z lesa vycházel na Šenovsku, Jičínku přecházel po mostě naproti hospodě Na Fojství a pokračoval přes dnešní cvičný tankodrom pod kopec Salaš k tzv. Bematskému dvoru.

Ano, byl to právě tento Panský dvůr v Bemarticích, ke kterému vázala Libhošťa-ny dlouhá léta robotní povinnost. Velmi dlouhou dobu měly totiž obě obce společnou vrchnost.

Až do roku 1621 bylo vrchnostenským úřadem obou obcí město Nový Jičín. Císař Ferdinad II. však město potrestal za odboj proti němu, zrušil všechny jeho výsady a celé panství Starojicko – Štramberské získal Jezuitský Konvikt v Olomouci. Na počátku 18. století proběhly na většině panství větší, nebo menší selské vzpoury a rebelie. S problémy se potýkalo i vesnické obyvatelstvo v naší oblasti.

Navenek zdejší vrchnost tvrdila, že poměry na jejím panství jsou lepší než na jiných panstvích, avšak poměry pro poddané nebyly zdaleka takové, jak je vrchnost líčila. A ještě se stále zhoršovaly. V té době hospodařilo na celém libhošťském katastru jen 25 sedláků, 1 fojt, 3 zahradníci (drobni držitelé půdy) a 24 domkářů (bezzemků). Celkově měl Libhošť sotva 80 čísel. Rostoucí chudoba a stále větší požadavky vrchnosti donutily poddané z celého Novojicko-Štramberského panství utéci r. 1766 k císařskému dvoru do Vídně s prosbou, aby povinnosti na panství nebyly větší než v sousedství. O výsledku stížnosti není nic známo, ale asi valného účinku neměla.

Když totiž kolem roku 1772 začaly proskakovat pověsti o zmírnění roboty, podaly si obce Bemartice a Libhošť stížnost na své postavení. Přípravy probíhaly ve velké tajnosti v Bemarticích, dokonce ani ne na Fojtství, ale na gruntě č. p. 67. Kdo na těchto jednáních Libhošťany zastupoval zatím nevíme. Jisté je, že Bemartice byly vzhledem k utajení vhodnější, neboť Libhošťané zde pravidelně museli docházet za robotou. Výsledkem jednání, za souhlasu obou obcí bylo, že bude vyslána dvoučlenná delegace k následníkovi trůnu, pozdějšímu císaři Josefu II. (v té době již byl ale spoluvladařem Marie Terezie). Za Ber-nartice byl vyslán Jan Horák ml. z čísla 33, za Libhošť Jiří Tiehan.

Do Vídně vezli prosbu, aby byla vyslána komise, která by vyslechla stížnosti a provedla narovnání s vrchností. Známá je v současné době plná moc, kterou vystavili členové obecní rady Bernarde svému vyslanci Horákovi. Je psaná česky, obsahuje řadu podrobností a poukazuje na neustále se zvyšující robotní povinnosti. Je téměř jisté, že stejnou plnou moc vystavili libhoštští představitelé i Jiřímu Tiehanovi.

Po odjezdu delegátů se však věc neutajila. Na základě přesného popisu obou se vrchnost pokusila prostřednictvím krajského hejtmanství v Přerově, oba delegáty v Brně zadržet. Ačkoliv oba uměli jen česky, dostali se šťastně do Vídně. Zde si sjednali právního zástupce, dali si přeložit obě supliky do němčiny a dosáhli skutečně slyšeni u korunního prince Josefa a slibu vyřešení situace.

Vrchnost se však tak snadno nevzdávala. Ve stanovisku Moravského gubernia v Brně je uvedeno, že poddaní si měli stěžovat napřed samotné vrchnosti, pak krajskému hejtmanu, pak guberniu a teprve nakonec ve Vídni. Mezitím vrchnostenský úřad horlivě vyšetřoval kdo všechno za stížností stál. V Bemarticích nepořídili, obec zde držela pohromadě, trest proto postihl obec jen v tom, že největší rebelové museli vložit do obecní pokladny částku, kterou obec vydala na cestu do Vídně. V Bemarticích však provedli sbírku a tím potvrdili svoji jednotu. O tom, jak to vypadalo v Libhošti nevíme, bude nutno teprve pátrat. Stížnost nakonec vyřizovalo gubernium, které dalo více za pravdu vrchnosti.

Jako blesk z čista jasna pro obě strany však do této pře musela přijít zpráva z října téhož roku, o zrušení Jezuitského řádu. Obě obce a celé panství Novojicko-Stramberské změnilo vrchnost takřka ze dne na den.

Je všeobecně známo, že ke zrušení Jezuitského řádu vedla Josefa II. snaha po modernizaci státu a státní správy. Naskýtá se ale čistě hypotetická otázka: nezapůsobila ona dvoučlenná delegace poddaných z Jezuitského panství na Josefa II. alespoň trochu jako ta příslovečná kapka do plné číše?

Co všechno se v té době dělo v Libhošti je zahaleno rouškou tajemství. Mnohá z nich mohou být odhalena studiem archivních materiálů. Libhošť má v této věci poněkud smůlu. Obec nemá odborně zdatného badatele, kterého by minulost obce zaujala. Naopak Bemartice n. O. získaly ve svém rodákovi, historikovi a archiváři dr. Adolfu Turkovi neocenitelného spolupracovníka a zaníceného badatele. Autor tohoto článku čerpal právě z jeho stati v knize Bemartice nad Odrou, kterou vydal Obecní úřad Bemartice n. O. v r. 1996. V knize je jméno libhošťského delegáta uvedeno jako Tichan. Je však jisté že jde o chybné čtení z mkopisného originálu, záměna písmen je velice snadná.

Kdo vlastně byl Jiří Tiehan??? Nevíme o něm naprosto nic. Jisté je jen to, že v matrice obce, která byla založena až v r. 1778 se příjmení Tiehan vyskytuje dosti často, křestní jméno Jiří zatím nalezeno nebylo, snad mezi zemřelými. O těchto událostech se nedozvíme ani z oficiálních kronik. Jsou všechny poplatné době vzniku a proti vrchnosti žádný kronikář nepsal. Bádání v archivech vyžaduje odbornou zdatnost. Písemnosti jsou psány ručně kurentem německy, z části i latinsky, česky psané písemnosti z 18. století jsou vzácností.

Tak jak snadno zarostl a zmizel Bernatský chodník a stopa se po něm ztratila, vytrácí se rychle z paměti i život předcházejících generací. Čeká nás také podobné zapomnění ???

Oldřich Sobek

(článek byl publikován ve 2. čísle Libhošťského zpravodaje v roce 1999)