Alois David byl a asi na dlouhou dobu zůstane nejrozpornější postavou v historii naší obce. Narodil se 27. prosince 1876 ve Starojické Lhotě, zemřel v červnu 1945 v Novém Jičíně. Do Libhoště se přiženil. Vzal si Amálii Hanzelkovou z č. p. 125, později se s rodinou zakoupil na č. p. 139. Domek byla vlastně prostorná kovárna s jedinou obytnou místností. Alois David byl velmi pracovitý a pilný člověk. Pracoval jako dělník v Tabákové továrně v Novém Jičíně a ze skrovných výdělků celý domek přestavěl. Z fotografie ze dvacátých let se na nás dívá muž menší, drobné, skoro hubené postavy, už dosti plešatý s nevýrazným knírkem. Sebevědomý výraz jeho tváře odpovídá nejspíše něčemu, co se mezi lidmi vžilo jako „napoleonský komplex“.
Do povědomí Libhošťanů se poprvé velmi výrazně zapsal v průběhu I. světové války. V té době byl předákem Všeobecného sdružení křesťansko-sociálního dělnictva v Libhošti. Ve své době to byla silná a velmi vlivná organizace. Alois David také jejím jménem často vystupoval a jednal i s úřady.
Všeobecná nouze, hlad a bída byla ještě znásobována sociální nespravedlností při rozdělování i tak malé a nedostatečné státní pomoci. Za nedostatky v tomto směru byl všeobecně obviňován tehdejší starosta obce Vincenc Frýdl. Alois David namísto postranního nadávání začal jednat. Nejprve si došel na Zásobovací úřad do Nového Jičína, kde se přesvědčil o tom, že v obci nejsou spravedlivě rozdělovány i tak malé příděly. Když nepořídil u starosty, sepsal obsáhlé „memorandum“ a osobně jej odvezl do Brna Msgr. Janu Šrámkovi (pozdějšímu zakladateli Čs. strany lidové a předsedovi exilové vlády v Londýně), který v té době byl poslancem Říšského sněmu ve Vídni. Oba se patrně znali z období Šrámkova působení v Novém Jičíně. Msgr. Šrámek provedl u příslušných úřadů interpelaci, v obci proběhlo vyšetřování a poměry se poté poněkud zlepšily.
Po válce se Alois David stal v obci předním činovníkem nově založené Čs. strany lidové. Když po skončení 1. světové války nastal v Libhošti obrovský hlad po půdě, stal se mluvčím skupiny asi šedesáti Libhošťanů, kteří v rámci chystané pozemkové reformy žádali o přidělení půdy. Jak praví kronikář,“ jednání se vlekla, proběhlo dvanáct rekursů, bylo nutno podstoupit nákladné cesty. Nakonec se do pozemkové reformy dostal Dvůr v Sedlnicích a v Borovci ( Dreigiblu). Z obou byly vytvořeny dva zbytkové statky, ostatní pole byla prodána Libhošťanům a Sedlničanům.“ V Libhošti zakoupilo 76 občanů průměrně po dvou měřicích polí (což dalo vzniknout dnešnímu „Malému Vídni”), část pozemků zakoupila i obec. U většiny jednání byl Alois David osobně jako pověřený zástupce žadatelů o půdu. Úspěch akce byl bezesporu i jeho zásluhou. S lidovou stranou se rozešel po ostrém sporu s rodinou Vrbicových, když vyšly najevo určité manipulace s obecními penězi. V roce 1931 kandidoval do obecního zastupitelstva za Občanskou stranu a byl také za ni zvolen.
Když se v roce 1927 vzdal funkce kronikáře P. Josef Slavíček, za jeho pokračovatele byl obcí vybrán Alois David. Kroniku psal David s nadšením a zaujetím a to zřejmě pravidělně a bezprostředně po vzniklých událostech. Plný bezprostředních dojmů a s nadšením popisuje oslavy narození TGM, průběh slavnostního zasedání občanů na němž bylo p. prezidentovi uděleno čestné občanství, zvolení Eduarda Beneše druhým prezidentem CSR a celkové odhodlání k obraně. Ve třicátých létech jako jediný z libhošťských veřejných činitelů publikoval ve známém vlastivědném časopise Kravařsko. Uveřejňoval zde články a zprávy z historie obce, lidové pověsti a citoval často ze Slavíčkovy kroniky a Register obce Libhoště (gruntovnice). V roce 1938 v kronice ještě obdivuje rychlost provedené-květnové mobilizace čs. armády, obsazení pohraničních pevností a jiné události.
Jeho zápisy v kronice těsně po příchodu okupantů se ale rychle mění. Vedle zapsaných událostí jsou k nim připojeny komentáře, které zcela zřetelně dokazují jeho dosti rychlý přerod. Dokladuje to například pasáž o životě okupační strážní jednotky, která byla ubytována v hostinci u Kolářů. Kronikář obdivuje jejich fešáctví a mužnost, „takže není divu, že libhošťská děvčata rádá s nimi špásují“. Celou záležitost se pak snažil po létech napravit další kronikář, učitel Antonín Turek, který po přečtení uvedeného zápisu uvedl, že kterékoliv děvče by něco takového v té době provedlo, naprosto by se znemožnilo. Při přesunech německé armády v srpnu 1939 před útokem na Polsko byly některé jednotky Wehrmachtu ubytovány v Libhošti. David v kronice připomíná, že to byli vesměs Rakušané, někteří dokonce hovořili česky. Domluvili se však všichni „neboť zdejší lid je v německé řeči velice zběhlý. Zvláště libhošťská děvčata se německým vojákům velice zamlouvala. Nemuselo by dlouho trvat a byly by z Němců a Cechů manželské párky.“ Skoro by se dalo říci, že litoval jejich odchodu. Další větu si už asi zcela vymyslel. Píše totiž: „Nemile byli zdejší občané dojati, když sem došly zprávy, že tito někteří tak fešní vojáci položili své životy na polském bojišti za vlast“. Davidova kronika je v únoru r. 1943 ukončena německým zápisem kontrolního orgánu. Antonín Turek k tomu dodává, že kronika mohla být psána dále pouze německy, David však němčinu ovládal špatně. Kroniku dále psala Anna Hoffmannová. Tato kronika byla podle sdělení A. Turka v r. 1947 zničena, patrně některými členy tehdejšího MNV.
Podle soudobého znalce libhošťských poměrů A. Turka byl Alois David šetrný a pracovitý člověk, ale chorobně ctižádostivý, ješitný, falešný a mstivý. Usiloval v době I. republiky o starosten- ský úřad. Jeho kolaborace na začátku okupace nebyla tak otevřená, svůj vzor našel ve starostovi ze Závišic Jlyvnarovi, který se dal na cestu otevřené kolaborace. Pravá chvíle pro naplnění ambicí Aloise Davida nastala po příchodu vrchního strážmistra Hartla z Třebovic. Ten sebou zakrátko přivedl svého švagra Hoffmanna, který se stal obecním tajemníkem. Měl velmi dobrý nos na informátory, které nutně potřeboval. V A. Davidovi brzy rozpoznal nepostradatelného znalce poměrů. Dal mu to asi zřetelně najevo a učinil ho svým zástupcem. Nemohl se totiž spolehnout na dosavadní „úřadování“ najmenovaných občanů do obecních funkcí a proto byli odvoláni nebo se sami vzdali funkcí. (Josef Pane, Mikulík aj.).
Alois David byl postupně vtažen do dosti složitého systému okupační správy. Doprovázel četnické patroly při kontrole zatemnění, asistoval při provádění hospodářských kontrol a zajišťoval opatření zpřísněného hospodářského režimu, hovořil ochotně jménem okupační správy na všech občanských schůzích, které byly povinné (vždy jeden člen z rodiny). Po vytvoření „Zvláštního hospodářského úřadu“ při zdejším Obecním úřadu v Libhošti mu byl svěřen mimo jiné dohled nad obcí Závišice. Vyjadřoval se k povolování domácích porážek, stanovování výše různých daní, stal se nepostradatelnou pravou rukou tajemníka Hoffmanna ve všech oblastech správy obce.
Svého postavení si byl plně vědom, věděl že je v obci nenáviděn. Svědčí o tom např. jeho zápis v kronice, když popisuje provádění požárních kontrol v jednotlivých domech, které prováděli příslušníci „Požární policie (hasiči), že „mnozí občané se chovali zpupně“.
Na jiném místě komentuje nařízení o vyvěšení hitlerovských vlajek na oslavu vítězství nad Francií, že „mnoho výbojných lidí neuposlechlo a nevyvěsili“. Velmi oceňuje a pochvaluje si spravedlivý přístup Třetí Říše vůči obyvatelstvu za válečného stavu formou přídělů na lístky a srovnává jej se situací v Libhošti za první světové války, v níž se sám angažoval.
Přes všechny zvraty v jeho životě zůstal Čechem a nepřijal německou národnost. Zdá se, že okupantům byl takto právě daleko prospěšnější. Byl prokazatelně jediným Čechem v Libhošti, který se dal otevřeně do služeb okupantů, kolaborantem ve smyslu dekretu prezidenta Beneše o kolaborantech a zrádcích, i když řada náznaků ukazuje, že v obci byly i skryté formy kolaborantství, ne-lí dokonce udavaěství.
Jako Čech nepodléhal evakuaci před blížící se frontou v květnu 1945. Do dlouhé kolony koňských povozů, v níž byly rodiny libhošťských Němců ze zabraných statků a představitelé okupační správy (příslušníci četnické stanice, poštmistr Glogar a tajemník Hoffmann s rodinami), David zařazen, nebyl. Němci z Libhoště se přidali k dlouhé koloně povozů s běženci, která projížděla od Příbora, za chladného a deštivého počasí ráno dne 1. května. V den osvobození obce, 6. května, stal se Alois David jedním z prvních vězňů Revolučního národního výboru v Libhošti. Spolu s některými dalšími zadrženými Němci pracoval na poválečné obnově obce. Brzy se zde setkal i se svým včerejším chlebodárcem Hoffmanem. Po zrušení záchytné věznice ve zdejší škole byl předán do věznice Krajského soudu v Novém Jičíně. Svého soudu se však nedočkal. Zemřel ve vězení v červnu 1945, pohřben byl v Novém Jičíně. Dnes žije v povědomí už jen nejstarší generace Libhošťanů.
Oldřich Sobek
(článek byl publikován ve 3. čísle Libhošťského zpravodaje v roce 1999)