Poměrně úzký pruh sníženého území Moravské brány byl využíván od pradávna jako důležitý evropský dopravní koridor ve směru sever – jih. Od starověku zde vedly prvé kupecké stezky a s rozvojem obchodních styků přibývaly důležité dálkové cesty. Jejich stav ovšem neměl mnoho společného s dnešním pojmem silnic, nešlo o cesty v pravém smyslu slova. Jejich povrch byl nevalný a ještě do 13. století to byly stále jen „zemské stezky“. Byly neudržované a v období dešťů nebo v zimě byly jen obtížně sjízdné. V mnoha případech šlo jen o určitý vytyčený všeobecný směr, jakýsi koridor, v němž se pohybovaly obousměrně koňské povozy a jezdci. Teprve s rozsáhlou kolonizací území na sever od Hranic dochází k podstatným změnám. Od původních pohraničních hradů se obchodní spojnice přesunují k branám nově založených měst.
Pří vývoji dopravní sítě hrála asi v počátcích osídlování území Poodří významnou úlohu osada v místě dnešní obce Vražné. (Doklady osídlení z 9. a 10. století). Další vývoj obchodních cest se později přiklonil k Novému Jičínu, který se stal ústředním bodem dopravy (dopravním uzlem) a obchodu celé oblasti. Významnou úlohu měla při vývoji čestní sítě fojtství: obvykle byla umístěna na křižovatkách cest, při jejich počátku nebo na jejich koncích. Byla zde vždy připravena ubytovna a hostinec s možností stravování. Často byla při fojtstvích zřizována i panská mýta.
Zajímavou speciální spojnicí byla tak zvaná Volská cesta. Nešlo v pravém smyslu slova o cestu, ale o vytýčený směr – koridor, v němž byla hnána stáda skotu, většinou volů, z oblasti Haliče do Vídně. Kastrace mladých býčků byla v minulosti naprostou samozřejmostí. Přeměna divokého a nevyzpytatelného býka za silného ale mírného volka byla snadná a dala vzniknout samostatnému řemeslu. Ještě do konce padesátých let se v obci pohybyval občas muž se zeleným kloboukem s kšticí zvířecí srsti nebo barevných pér, všeobecně zvaný „miškař“. Kastroval už ovšem jen v chlívcích chované vepře.
Silní ale poněkud pomalí volci byli zapřahováni do potahů, ale hlavně byli nepostradatelní při orbě. Volský potah byl mnohdy více ceněn než koňské spřežení. Kastrovaná zvířata mají méně aktivního pohybu a mnohem rychleji přibírají na váze. Největší počet volků byl proto určen na výkrm. Velká stáda hovězího dobytka byla chována v jižním Polsku, v oblasti Haliče. Jejich největší odbytiště ovšem byla velmi vzdálená. Patřila mezi ně města na Moravě a samozřejmě především Vídeň.
Z dnešního pohledu to byly vlastně „živé“ konzervy, neboť zvířata, určená už v místě původu k porážce, bylo nutno „dopravit“ do místa spotřeby na vzdálenost, která porážku a zpracování masa v místě vylučovala. Pro přemísťování stád bylo nutno volit území, která po celé vegetační období roku skýtalo zvířatům dostatek pastvy a vody a zároveň bylo nutno je oddělit od sítě vlastních dopravních cest.
Z dochovaných zpráv můžeme rekonstruovat průběh Volské cesty následovně:
Z Haliče přes Těšín do Příbora, z Příbora po návrší dnešní obce Prchalov, dále nedávno zrušenou cestou z Borovce přes lesíky „Sovky“ do Libhoště k fojtství a místa zvaného dodnes „Na Volámě“( v Libhošti byly dva napájecí rybníky -volámy), odtud k Libhošťskému mlýnu a podél Mlýnského potoka na louky „Za řikama“. U dnešní hospody u Kopřivů na Horním konci Bartošovic se cesta stáčela kolem okraje „Panského“ lesa k Zámečku (zanikl v období třicetileté války 1620 – 30), přes osadu „Na Lapači“, kolem lesa k dnešním benzinovým čerpadlům, v místě zvaném „Na Šraňku“ se stáčela k Šenovskému dvoru kde stával velký hostinec (patrně v místě dnešního podniku Zemědělské zásobování a nákup, kde byly rozsáhlé louky), dále k zájezdnímu hostinci „U kříže“ (stával na odbočce silnice z N. Jičína do Loučky), odtud k lesu Hrábí a dále k fojtství v Bemarticích n. O., pak na odbočku dnešní silnice Bemartice – Jeseník n. O. k fojtství v Hůrce, přes Hůrecký kopec ke dvoru v Polouvsí, odtud přes potok Luha k fojtství v Blahutovicích (stávalo pod kapličkou u rybníka), k fojtství v Polomi a u fojtství v Bělotíně se napojovala na prastarou cestu „národů“ dále Moravskou bránou k jihu.
Cesta dobytčího stáda musela být volena velice citlivě. Dobytek musel mít na celé dlouhé cestě za všech okolností dostatek pastvy, vody a možnost odpočinku. Proto byly zřízeny určité „etapní stanice“, v nichž dobytek v uzavřeném prostoru (ohradě) přenocoval, odpočíval a mohl se napít v tzv. napájecích rybnících. Musely být respektovány i fýziologické potřeby hovězího dobytka, t.j. dostatek času k odpočinku po pastvě, kdy nastává přežvykování. Své nároky na dlouhé cestě měli i honáci. Zdá se, že libhošťské fojtství bylo jednou z takových etapních stanic. Dostatek pastvy na loukách podél Mlýnského potoka a „Za řikama“ zaručoval ranní pastvu a hostinec na samém konci Bartošovic zde asi nebyl tak samoúčelný, jak se jeví dnes. Být honákem stád asi nebylo jednoduché zaměstnání. Kdy přesně toto „kovbojské“ řemeslo u nás vymizelo zatím nevíme. Obce napojené na tuto tzv. Volskou cestu měly z ní asi i určitý prospěch. Mimo jiné asi i tím, že sedláci mohli připojit ke stádu a snadněji zpeněžit i své vlastní produkty – mladé roční volky.
Rozsáhlé změny v krajině, které zasáhly nejen území dnešního Kravařska, by asi neumožnily přesun na takovou dálku ani jedinému dobytčeti. Pít vodu z nekontrolovaných zdrojů by se velmi vymstilo a o pastvě při přesunech stád, byť i jen na krátké vzdálenosti,
si můžeme nechat rovněž jenom zdát. Poslední pozůstatek Volské cesty Libhoštěm, rybník „Na Volámě“ (u bývalé císařské silnice poblíž Pavelkova statku), byl zrušen koncem čtyřicátých let, druhý vzpomínaný rybník vedle fotjství nemá už pamětníka.
/PRAMEN/: Kronika Okresní správy silnic Nový Jičín /1976/.
Oldřich Sobek
(článek byl publikován ve 3. čísle Libhošťského zpravodaje v roce 1999)