K 6. květnu 1945 – I.

Šestého května uplynulo už dlouhých 54 let ode dne, který byl netrpělivě a toužebně očekáván všemi Libhošťany a do něhož naši rodičové a dědové vkládali tolik nadějí. Není naším úkolem hodnotit, proč a jak nebyly tyto naděje naplněny, to ponechme povolanějším. Jisté však je jedno. Bez totální porážky nacistického Německa neexistoval by v současné době žádný český národ a možná žádný z nás.

Představitelé domácího vojenského odboje si nedělali od samého začátku žádné iluze o tom, co nás čeká, hegemonie Moskvy ve střední Evropě od nich byla očekávána.. Proto pplk. Balabán, ruský legionář znalý poměrů, už ve zprávě pro Londýn z 25. října 1940 uzavírá svou úvahu slovy:

„Máme často obavy, že dají-li se Sověty na pochod a přijdou sem, budou vítáni částí jednou a přijati částí druhou (rozuměj národa) …. Potom by bylo lépe spolupracovat, abychom se vyvarovali chyb mnohých vrstev ruského národa za bolševické revoluce a konečně, aby se nerozhodovalo o nás bez nás ”. Náš předpokládaný vztah k poválečným vítězům nejlépe za celý nekomunistický odboj vystihl šéf Obrany národa gen. J. Homola v radiové korespondenci s prezidentem Benešem po pádu Francie: „ Moskva nám nevezme ani řeč ani půdu. Vládní forma se změní, za 30 -50 let komunizmu nebude, bude však národ, kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen. ”

Vojáci v čele odbojového hnutí byli ve svých úvahách vojáčky nejdůslednější (na rozdíl od politiků) a čas ukázal, že měli pravdu – nejen se sovětskou hegemonií po válce, ale i s předpovědí o omezené životnosti komunizmu. Homolovi vyjde jeho předpo­věď takřka na rok a kalkulace na národ se tak ukázala správná.

Pro obyčejného českého člověka v okupované vlasti tyto věci nehrály roli. Prvotní byla porážka nacizmu. Vše se odehrávalo v gigantickém celosvětovém zápase na frontách.

Pro Libhošťany bylo přiblížení fronty v r. 1945 událostí nej významnější. Naděje a toužebné očekávání se mísily s obavami. Blízkost fronty se poprvé ohlásila neobvyklou událostí v neděli 14. ledna. Byl pochmurný zimní den, obloha byla zatažena nízkou oblač­ností tak, že Hůrku nebylo vidět. Bylo sice klidno, ale odpolední teplota se pohybovala kolem -15 stupňů C. Asi kolem druhé hodiny odpoledne po silnici od Příbora přicházel nezvyklý zástup podivných postav oblečených ve všech uniformách armád nepřátel „Říše”. Německé velení s přiblížením fronty bylo nuceno likvidovat osvětimský koncetrační tábor a s ním všechny satelitní tábory, rozeseté po celém jižním Polsku. Teprve tyto pochody smrti v celé úděsné nahotě ukázaly i německému obyvatelstvu a veřejnosti skutečnou podobu krvavého nacistického režimu. Libhošťané tak s úžasem a soucitem sledovali lidské utrpení, jemuž bylo vystaveno takové množství lidí. V tříhodinovém průvodu zajatců z likvidovaného zajateckého tábora v Těšíně největší soucit vyvolávali Rusové. Většinou v letních, značně roztrhaných uniformách, vyhublí, omrzlí, s nohama často omotaných v hadrech, nebo v dřevácích, se ve sněhu a mrazu pomalu posunovali celou šíří cesty. Celý transport přenocoval v bývalé cihelně před N. Jičínem (dnešní Kovošrot), odkud se podařilo mnoha zajatcům uprchnout směrem na Rybí, z části na Libhošť. Nebyl zaznamenán případ, že by byl některý dopaden, české obyvatelstvo s pomocí ilegálních organizací je přijalo a zachránilo (zvláště početná byla rybská skupina), mnozí skončili v řadách partyzánských oddílů. (Zajímavá epizoda se odehrála v Příboře, kde obyvatelstvo přinášelo zajatcům jídlo. Německý velitel transportu to dovolil, zatím co městský tajemník, zarytý nacista, protestoval. Došlo mezi nimi k hádce a velitel jej nekompromisně vykázal z místa).

Způsob, jakým došlo k osvobození Libhoště a celé naší oblasti byl podmíněn vojenskou situací na přelomu r. 1944 a 1945. V lednu a únoru 1945 ruská vojska pronikla v Polsku k Odře a zastavila se 60 km před Berlínem. Na Slovensku, kde obranu Němců podporoval členitý horský terén, a také v prostoru Čech a Moravy se udržovaly značné německé síly, které mohly od jihu ohrozit sovětská vojska před Berlínem. Velení RA proto vypracovalo návrh operace, která by zajistila silným úderem proniknutí na Moravu, odtud do Čech a k Praze. Tím mělo být dosaženo zničení dosud největší skupiny armád „Mitte” (střed), vzata poslední průmyslová oblast Ostravska a rozdělena strategická obrana nepří­tele mezi Jadranem a Baltem. Praha měla být podle záměru operace osvobozena kolem 20. dubna, tedy ještě před závěrečným úderem na Berlín. Operaci měl uskutečnit 4. ukrajin­ský front společně s druhým ukrajinským frontem, který postupoval na Moravu od jihu přes Maďarsko. Jak známo, situace se však vyvinula poněkud jinak.

4. ukrajinský front pod velením arm. gen. Petrova se zastavil počátkem února na čáře Strumeň – Žywiec – Liptovský Mikuláš. Zámyslem jeho velitele bylo rychlé dosažení prostoru na čáře Petrovice – Karviná – Goleszow – Ustroň, čímž měly být vytvořeny předpoklady pro další postup ve směru Strumeň – Místek – Olomouc. Ostrava tak měla být obejita z jihu. To ovšem předpokládal i nepřítel. V předstihu vybudoval rozsáhlou, několik desítek km hlubokou obranu. Rozhodující ulohu však sehrálo i nedostatečné utájení opera­ce, která začala ráno 10. března. Skončila neúspěchem, těžkými ztrátami vojsk RA a odvoláním velitele frontu. Útočná operace, která měla trvat 8 dní a která měla přivést sovětská vojska hluboko na moravského území, se stala operací vleklou. Teprve po osmi týdnech úporných bojů na přístupech k Ostravě se podařilo dosáhnout stanoveného cíle. Nutno říci, že v případě úspěchu tohoto záměru stal by se Libhošť dějištěm urputných bojů, které nás minuly. Novým velitelem 4. ukrajinského frontu se stal hrdina bojů o Stalingrad gen. Jeremenko.

Došlo k posílení 4. ukrajinského frontu, do jehož rámce byla nyní zařazena i 1. samostatná čs. tanková brigáda, která byla stažena z bojů na Dukle a doplněna na plné bojové počty. (V době nasazení do bojů v Ostravské operaci měla 64 střední tanky T-34, 1 tank – T-70, 2 samohybná děla, 97 různých’mot. vozidel a více než 1 500 mužů, po skončení celé operace pouze 5 bojeschopných tanků, které dosáhly Prahy večer 9. května).

V průběhu odpočinku a doplňování frontu pronikl sousední 1. ukrajinský front svým jižním křídlem na čs. území v prostoru Krnova. Nový velitel 4. ukr, frontu se rozhodl využít tohoto úspěchu svého souseda a přesunout hlavní úder směrem na Opavu a obejit tak Ostravu od severu. Tím se stalo, že hlavní bojové akce Libhošťané měli v celém průběhu dubna a na začátku května jako na dlani, díky výhledům směrem na Oderské vrchy a k Ostravě. Zdálo se, že osvobození přijde právě odtud.

O začátku nové ofenzívy se Libhošťané doslechli přímo ze vzduchu. V dopole­dních hodinách 24. března se náhle rozechvěl vzduch děsivým, nervy drasájím soustavným a těžko popsatelným hučivým zvukem dělostřelby, která přicházela od severovýchodu. Děsivé, dosud pro naše ucho nepoznané zvukové vlny doslova rozechvívaly předměty i lidi. Palba trvala skoro hodinu. Velmi chmurné představy musela přinášet německému obyvatelstvu v sousedních německých obcích. Šedesátá armáda zahájila útok od Žorů, prolomila hned první den frontu v šíří 6 km a postoupila v bahnitém a zaminovaném terénu do hloubky 4 – 6 km. Přes tuhý odpor německých vojsk se útok úspěšně rozvíjel. K rozptý­lení německých obranných sil byl zahájen 28. března útok 18. armádou na severním Slovensku.

Klíčem k osvobození Ostravy a k dalšímu postupu do Moravské brány, však bylo obsazení Opavy. Za těžkých bojů a velkých ztrát se k 19. dubnu k městu probojovaly jednotky 60. armády na 1,5 – 2 km. (O úporných bojích na opevněné čs. hranici z období 1.  republiky na Opavsku a Hlučínsku gen. Jeremenko řekl, že od Stalingradské bitvy nic podobného nezažil. Ztráty útočících vojsk byly značné a odpor nepřítele stále houževnatější. Na začátku operace vzkázal Hitler veliteli 1. tankové armády, která bránila vstup do Moravské brány generálu Heinricimu (který zakrátko převzal obranu Berlína): „Vydáte-li Moravskou Ostravu, vydali jste Německo”.) Opava še změnila v pevnost, dne 23. dubna však byla dobyta. (Zajímavé svědectví o urputných bojích na přístupech k Opavě je zacho­váno v relacích německého pozorovatele z věže jednoho z opavských kostelů s velitelstvím divize které bylo v té době umístěno v Březové).

K urychlené likvidaci sil německé 1. tankové armády (byla už ale skoro bez tanků) v prostoru Ostravy rozhodl gen. Jeremenko, že jeho vojska zasadí nepříteli řadu úderů na úzkých úsecích frontu severozápadně a severně od Ostravy. Tak mělo být německé uskupení rozděleno na izolované části a postupně zničeno. Po nutném přeskupení vojsk byl rozhodující útok na Ostravu zahájen ráno 25. dubna. Útočící vojska z prostoru Branka – Chvalíkovice do směru Fulnek – Bílovec byla posílena horským střeleckým sborem, který byl stažen z prostoru Bohumína, střeleckou divizí, motostřeleckou brigádou a dalšími posilovými jednotkami, které byly neprodleně nasazeny do bojů. Už 28. dubna vstoupily tyto jednotky RA na území dnešního okresu Nový Jičín osvobozením osady Výškovice a zahájily postup na Slatinu a Tísek. Německá vojska, bránící bílovecký směr postupu jednotek RA byla vyvedena z rovnováhy a Slatinu dokonce vůbec nebránila (skupinu asi 50 z nich stačili fanatičtí SSmani postřílet na bíloveckém hřbitově těsně před příchodem oddílů RA).

Všechny tyto události jsme měli možnost již sledovat z vyvýšených míst s dobrým výhledem, zejména z horního konce, z Břehů a ze svahů Libhošťské hůrky. Fronta byla najednou na‘ dohled, dávala o sobě vědět požáry a duněním dělostřelby, napětí v obci se stupňovalo. Všichni obyvatelé se na ni připravovali, konaly se návštěvy a porady jak nejlépe připravit ukrytí rodin, stavěly se bunkry ve sklepích, stěhovaly se do nich zásoby. Viditelné těžké boje začaly být denní realitou. Nervozita však stoupala i u německých obránců, zejména po 30. dubnu, kdy byla osvobozena Ostrava. Útočícím vojskům se totiž otevřela cesta do Moravské brány a postup do nitra Moravy. Události dostávaly nečekaný spád. Z Bílovce byly vyslány jednotky RA do Studénky – Butovic s cílem přerušit žel. spolení na trati Bohumín – Přerov. V dopoledních hodinách 2. května bylo cíle dosaženo.

Za této situace se pokusilo německé velení vyprostit již oslabenou 1. tankovou armádu z hlubokého „pytle”, který se nyní vytvořil. Až do 2. května se její jednotky ještě urputně bránily v prostoru mezi Ostravou, Bohumínem, Těšínem a Třincem. Nyní jim hrozilo obklíčení a zničení v důsledku postupu jednotek RA ze Slovenska na straně jedné a proniknutí vojsk do Moravské brány na straně druhé.

Její ústup se odehrával ve znamení těžkých bojů o udržení dlouhého ústupového
koridoru. Těžké boje se odehrávaly v prostoru Dobré, Bašky a o Místek samotný ve dnech 2. – 4. května. V téže době držely německé jednotky urputnou obranou v Moravské bráně ústupovou cestu na čáře Kateřinice – Skotnice – Sedlnice – Bartošovice – Mankovice a z druhé strany v prostoru Frýdlant – Frenštát – Veřovice.

Ze 3. na 4. května se i Libhošť dostal do frontového pásma.

                                                                                  Oldřich Sobek

(článek byl publikován ve 5. čísle Libhošťského zpravodaje v roce 1999)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.