K 6. květnu 1945 – II.

V minulém článku jsme si přiblížili širší souvislosti a okolnosti, za kterých se k Libhošti přiblížila fronta. Události, které se váží k šestému květnu 1945 pro Libhošťany zachytil učitel Antonín Turek v poválečném svazku obecní kroniky. Připomeňme si některé z těch událostí, které předcházely den osvobození obce od nacistické okupace tak, jak je postupně viděl kronikář. Většina událostí se z počátku odehrávala jen na „císařské“ silnici:

Prvá velká kolona povozů a vozatajstva ustupujícího Wehrmachtu se objevila na silnici v sobotu 13. ledna a ústup pokračoval i v neděli dopoledne. Odpoledne byl ruch na silnici vystřídán kolonou zajatců, o níž jsme psali již v minulém čísle. Po celé další tří týdny byla silnice přeplněna kolonami selských vozů německého civilního obyvatelstva ze Spiše a okolí, které bylo před frontou evakuováno do vnitrozemí. Byl to tristní pohled na malé děti, které v mrazivém počasí vystrkovaly hlavy z pod vozových plachet. Jedna z kolon nocovala také v Libhošti, v hostinci u Jurečků. Spali na podlaze, lidé jim nosili jídlo. Velice zaměstnaní začali být příslušníci četnické stanice, kteří od prvých transportů udržo­vali na silnici pořádek a měli zde trvalý dohled. Obleva o Hromnicích však přinesla určité uklidnění.

Od ledna bylo vyučování ve škole omezeno jen na dvě třídy po třech půldnech. Nedostávalo se již uhlí. V únoru školu obsadila armáda. Byli zde ubytovaní spojaři, kteří udržovali telefonní linku, která procházela po severním okraji obce ve směru východ – západ. Bylo to přímé spojení fronty s hlavním stanem Wehrmachtu, vybudované velice rychle v září 1944. (Jako válečnou kořist ji demontovali Rusové až koncem roku 1946).

V prvém březnovém týdnu přišlo do obce asi 100 „zákopníků“. Byli to středoško­láci a učni z okolí Kladna. Ubytovali je v hostinci u Jurečků. Hochům se zde líbilo, lidé je zvali do rodin.

Pracovali pod dozorem členů Volksturmu na zákopových a opevňovacích pracech. Dva velké protitankové zákopy vykopali přes císařskou silnici. Jeden vedl z dnes už neexistující pískovny ve „Velkém“ kopci do lesa Roven (asi 12 -15 m hluboký a 20 – 30 m široký), druhý přerušoval silnici mezi lesy u Sirkových lázrtí. Klasické zákopy pro pěšáky s překážkami z ostnatých drátů byly vykopány u Borovce, po okraji lesa Roven, u Sovky, kulometná hnízda na úbočí Hůrky. Stejně početné skupiny zákopníků byly rozmís­těny ve většině okolních obcí.

Šestnáctého března za soumraku se ozvalo náhle tiché, monotonní vrčení několika nízko létajích letadel, které vytrvale kroužily nad obcí a nad silnicí. Vidět nebylo nic. Náhle se rozsvítilo světlo, za ním další. Krajinu osvětlily „světelné padáky“. Dalo se při nich číst. Byla to pro všechny obrovská podívaná, padáky spadly na Břehy a u Sovky. Od toho dne byl klidný večer vzácností. Lehké noční bombardéry, jak honosně nazývali Rusové tyto dvojplošné „raty“, se objevovaly s pravidelností vždy při setmění a znepoko­jovaly kulometnou palbou německé trény na silnici.

19. března bylo zastaveno vyučování ve škole úplně. Od 28. dubna byla obec bez elektrického proudu, probíhaly již boje o třebovickou elektrárnu. Obec byla bez jakýchko­liv zpráv. Spustil se vytrvalý déšť, který zpomalil postup vojsk RA. Za chladného, dešti­vého počasí se stěhovali Němci z okolních vesnic. Libhoštští se k nim připojili 2. května. Německá správa však fungovala do posledka. Ještě 1. května se opět rozsvítila světla, obec byla provizorně napojena na Tatru Kopřivnice.

V obci byly vybudovány telefonní uzly, mnoha místy procházely polní telefonní linky. Ústředny byly zřízeny v domku Rudolfa Blažka (u hřiště) a Jindřicha Aujezdského (na Bůčkově ulici). V kulatině na Břehách (větrný mlýn) byla zřízena pozorovatelna.

Obec byla plná vojska. Vojáci byli ubytováni ve většině domů, mnohde i s koňskými potahy. Jednotky přicházely a odcházely. V tom ruchu se ztrácel přehled, nebylo v silách jednotlivce se celoplošně orientovat a sledovat dění v celé obci. Hlavní starostí zůstávalo zabezpečení rodin při přechodu blížící se fronty. Jen odvážlivci, především odrostlá mládež, podnikali delší či kratší skupinové výpravy za poznáním a vzrušujícími zážitky. Není proto divu, že ani kronikáři se nepodařilo postihnout v celé šíři škálu události a jejich sled. Pamětníků událostí však rychle ubývá a jejich vzpomínání už rovněž není zcela věrohodné. Přesto jejich oživené vzpomínky jsou jediným zdrojem poznání událostí před 54 lety. Všichni se shodují v tom, že byli velice nerozvážní a že vlastně jen zázrakem se nikomu nic vážnějšího nestalo. Nechrne zavzpomínat některé z oslovených pamětníků.

Tři pamětníky jsem vyrušil v Klubu důchodců. Jako prvý zavzpomínal pan Karel Polášek:

Byla nás parta kluků, někteří z nás dovršili 18 roků a poprvé jsme obdrželi příděl cigaret (na tabačenku). S tímto prvým přídělem jsme se vypravili do Hůrky, abychom nikým nerušení v klidu vychutnali jejich kouzlo. Ovšem hlavně jsme se chtěli z Hůrky podívat, jak postupuje fronta. Nevím, kdo všechno už tam byl, ale prim hrál mezi námi Bohuš Šimíček (Viktorův). Bylo to asi ve čtvrtek 3. nebo 4. května. Hned na Mikulíkově roli jsme našli ruční granát. Nic lepšího nás nenapadlo, než, že zajdeme do Mikulíkovy pískovny a zkusíme ho odpálit. Hlavním aktérem byl nejstarší z nás, Bohuš Šimíčků. Naštěstí při manipulací vyšrouboval roznětku, takže granát nevybuchnul. Leželi jsme dost dlouho a nic. Bohuš ovšem šel statečně pro něj. Dal se ale přesvědčit a nechali jsme ho ležet. Se zapálenými cigaretami v ústech jsme postupovali celkem hlučně po cestě do Kalíškový skály, když se najednou před námi ozvalo ostré HALT! a proti nám vykročil německý voják. Pod samopalem nás dovedl nahoru do skály. Čekalo nás překvapení, pod maskovací sítí zde měli Němci zřízenou pozorovatelnu. Nastal stručný výslech, naštěstí jsme němčinu jakž takž ovládali. Když zjistili, že nejsme partyzáni, ale ogaři z dědiny, spokojili se s tím, že nás připravili o všechny cigarety. Hned nám ale přikázali, ať jdeme pryč, někde v prostoru Rovně se objevil pozorovací balón a pohyb na pozorovatelně by mohl snadno zaznamenat. Mohlo jich být tak asi pět, čím byli vybaveni, nevím, byli jsme vylekaní, báli jsme se, že nás třeba i zastřelí.

Dva tři dni před osvobozením přijelo do dědiny dělostřelectvo. Děla začala palbu přes Břehy někam do Bartošovic a Hukovic. To nás, kluky, vylákalo na Břehy. Sledovali jsme už ruské tanky, jak postupují od Bartošovic k Hukovicům. Zřetelně bylo vidět výbuchy německých granátů mezi nimi. To pálilo dělostřelectvo od nás. Zvědavost nám nedala, chtěli jsme co nejblíž, sešli jsme proto až pod Břehy. Tady to bylo už ale nebez­pečné a my jsme se přískokama vraceli zpátky. Vím, že někde před Tomšíkovým lesem byly zákopy, zde Němci sváželi raněné i mrtvé vojáky z bojů o Bartošovice (horní konec)? Některý z nich je tam dodnes pohřben. Dva padlé přivezli až do Libhoště a jsou dodnes pohřbeni v Pístecké zahradě těsně u kapličky.

Do rozhovoru přibyl p. Drahomír Těhan a Vladislav Šimíček:

Těhan: Němci z horního konce Bartošovic ustupovali polní cestou na Lapač. Muselo to být hodně vojska a techniky, když jsme tam potom po frontě přišli, cesta byla rozježděná na velkou šířku. Musely se zde odehrávat těžké boje, celá špica lesa od Barto­šovic byla rozstřílená, stromy úplně rozmlácené.

Polášek: Pamatuješ na ten pozorovací balon, jak nás chytli ti Němci v Kalíškové skále?

Těhan: Ja, tam, na skále. No tam šustlo něco též přes ty listy a Němci hned nás hnali, máme se schovat. Asi nás bylo vidět.

Polášek: Tak, tak. Člověk to nevěděl, že nějaké takové nebezpečí hrozí.

Šimíček: My jsme byli vlastně strašně neopatrní. Já jsem s Kvitu, jak se mu říkalo Bažant, (bydlel u Černochů), se vyšel podívat na to, jak ruské tanky jezdí po Bartošovické cestě do Hukovic. No byli jsme tak 100 metrů od chalupy a naráz hvizd, hvizd, dva granáty spadly kousek od nás No, čekaly se ještě horší věci.

Polášek: Horší! My jsme dopadli moc dobře…….Na Břehách byla hromada pýru, jak se to vždycky sbíralo. My jsme leželi za tou hroma­dou, měli jsme půjčený dalekohled od Němců co byli u Šimíčků – Viktorů, to Bohuš byl takový ranař, usmlouval to s němá. Dívali jsme se na hukovskou frontu, byla jak na dlani. Každou chvíli vytryskl gejzír země mezi tanky a vozidly. To střílela děla z pod Břehů…

Šimíček: Z Pístecké zahrady …

Polášek: To mohlo být dva dni před příchodem Rusů k nám.

Šimíček: To bylo v pátek. Ve čtvrtek byla mela, to se rychle k nám nastěhovali, děla zamaskovali, dal jsem jim chvojí, nebo mi chtěli uťat stromek. Ptal jsem se jednoho kam se to střílí, řekl mi že „fimf kilometr“ !. Že jsou to Hukovice jsem samozřejmě nevěděl. Děla na Pístecké zahradě, u Šimíčka a u mně střílela na Hukovice, děla od Slavíčka a od Blažků mířila na Sedlnici. Palba byla řízena z pozorovatelny v kulatině u Navrátilů na Břehách.

Těhan: No, v Hukovicích musely být těžké boje, jeden tank tam zhořel, dostal zásah pancerfaustem a chalupy tam tak zbytečně, rozbité nebyly. Těžké boje se musely odehrávat mezi obcí a Odrou. Od statku, Heizig se to myslím jmenovalo, vedla úvozová cesta skoro metr hluboká směrem jako k Pusťějovu. Když jsme tam potom přišli (jako členové Revoluční národní gardy), byl celý úvoz plný různých materiálů, hlavně kulometů, uniformy, pláště, dopisy a všelicos…      

Těhan: Z Libhoště Němci ustoupili ve spěchu. V tu neděli 6. května stálo na císařské silnici ještě asi 5 tanků připravených bránit překážku na cestě v Borovci (Dreigiblu), kde byly vyhozeny dva mosty. Jenomže na Štramberské trúbě se objevil ruský prapor a tak nemeškali a odjeli. Od Rybího jim mohli uzavřít ústup.

Polášek: A byl jsi ty v Borovci na tom mostě, na jeho opravách ?

Těhan: Ne nebyl, na mě nedošlo.

Polášek: Já jsem tam byl. Ale my jsme tam nic moc nemohli dělat, protože pořád Němci stříleli, nad námi vybuchovaly šrapnely, každou chvilku jsme leželi v příkopě.

Těhan: To postřelování bylo dost dlouho. Já jsem chodil k Poláškům na horní a šel jsem po státní cestě, u Pavelků jako by mi něco řeklo, jdi na Bučkovu. Jenom jsem zašel pár metrů a šást! Granát dopadl doprostřed cesty. Tam zabilo jednoho Rusa. Kdybych šel rovně, byl bych asi přesně vedle toho místa. Ten voják byl potom pochovaný u rybníka Na volárni.

Polášek: A tak jsme mohli všichni dopadnout.

Těhan: Opravdu, když jsem se nad tím potom zašmýšlel, byli jsme neopatrní hrozně. Třeba do těch Hukovic jak jsme šli lesem, jak hajní, vždyť tam mohli být docela dobře ještě Němci.

Polášek: My jsme z toho Borovce si řekli, že půjdeme s Rusy do Jičína. Došli jsme na Velký kopec, to už bylo pozdě odpoledne, kde stála připravena celá fronta k postupu na Jičín. Les už byl pročesaný. Najednou na vrchol Velkého kopce přesně před vrata statku Emila Kunetky dopadl granát a za nim další granáty zasáhly stodolu a chlévy, i protější dům Horutův ( byl zbourán při stavbě nove silnice). Granát zasáhl bryčku s ruskou „trojkou“ (koňské trojspřeží). Byla to hrozná podívaná, roztrhaní koně s lidskými těly, všechno rozházené, utrhané ruky, nohy. Všichni zasažení vojáci měli prsa plná metálů. Ruští vojáci se rozprchli po obou stranách cesty a zalehli. Mně už přešla chuť na Jičín, ale někteří, jako byl Bohuš Šimíčků se s nimi do Jičína vypravili…

Vzhledem k redakčním možnostem nebylo možno uveřejnit rozhovor v celém rozsahu. Je redakčně upraven a zkrácen. Dle svědectví paní Pšenicové byla zabita při dělostřeleckém přepadu ve chlévě u Kunetků kráva, rozbilo jim střechu. Rusové jim do pokoje přinesli tři mrtvé rozstřílené vojáky. Zda šlo o důstojníky, neví. Později si pro ně přijeli. Kde byli pohřbeni rovněž neví. Podlaha byla natolik znehodnocena, že ji museli zakrátko vyměnit. Koně byli zakopáni v protitankovém příkopu za statkem. Dle očitého svědka pana Karla Horuty (odstěhoval se s rodinou do Hukovic) byli všichni tři vojáci vysokými důstojníky a patrně je pohřbili na hřbitově v Novém Jičíně.

Pokračování zde.

Oldřich Sobek

(článek byl publikován ve 6. čísle Libhošťského zpravodaje v roce 1999)