K 6. květnu 1945 – III.

V minulém článku jsme uveřejnili vzpomínky tří pamětníků na jejich zážitky z května roku 1945. V našem vzpomínání pokračujeme pamětmi pana Emila Kunetky a Miroslava Senka. Pana Emila Kunetku, který nyní žije dlouhá léta v Lipníku n. Bečvou, jsem překvapil na návštěvě ve svém rodném domě na Salaši. Po více jak padesáti letech se vzpomínky oživují jen pomalu.

Vzpomínání začal pan Miroslav Šenk: Byli jsme všichni tady doma, když najednou strašně zařinčely okna, byla to strašná rána. Němci měli kousek od nás v Kunetkové pískovně u lesa tři děla.

Kunetka: To byly proti letadlové pětačtyřicítky.

Šenk: To pálili po ruských tancích, které postupovaly po cestě z Bartošovic do Hukovic. My jsme všichni ihned vyběhli na půdu k vikýřů a odtud krásně bylo vidět, jak kolem jedoucích tanků vybuchují granáty. Jenže netrvalo dlouho a nad námi se ozvaly výbuchy ruských šrapnelů. To odpovídalo ruské dělostřelectvo. Němci už nevystřelili, ve spěchu spakovali děla a odjeli ke Starému Jičínu, odkud potom ostřelovali příští den Libhošť.

Kunetka: Ruské dělostřelectvo ostřelovalo potom z Libhoště (od dnešního hřiště) jak Starý Jičín, tak Nový Jičín. Jedna salva kaťuší dopadla na „Horní Bohmovu“ továrnu (dnešní Karnola), továrna začala hořet… Tady v té Kunetkové pískovně měli Němci polní sklad munice, bedny s granáty pro ty pětačtyřicítky. Všechno bylo zakryto chvojím. Granáty byly ve stavu rozloženém, to znamená, že rozněcovače byly zvlášť. Já jsem v té době hodně kamarádil ze Slávu Hyklovým, s tím, co mu utrhla nálož ruku. My jsme ty bedny otevřeli a ty rozbušky jsme naházeli do vody v lese. Místo nikdo nehlídal, šlo o předzásobení. Když potom přijela dělostřelecká baterie, neměli vlastně čím střílet. (Padly odtud skutečně jen asi 3-4 salvy ve směru do Hukovic, pozn.autor.). Já jsem těm kanonýrům na tom našem poli ukrad pušku. Nějaký voják ji nechal ležet. No byla to ode mě blbost, hotova klukovina.

Šenk: No, to bylo tak na zastřelení.

Kunetka: No jistě, na místě! Já jsem tu pušku uvázal na špagát asi 10 m dlouhý, šel jsem volně a tu pušku jsem táhnul za sebou. Doma ji naštěstí tatínek hned schoval. To jsme měli štěstí, nebo ještě těsně před příchodem Rusů k nám přišli čtyři Němci, s nějakým poddůstojníkem…

Šenk: Ja, tu husu jak chtěli sebrat…

Kunetka: No sebrali husu na vejcích, to se ví, ona nemohla být moc k jídlu, když tam už seděla bůhvíjak dlouho. Tatínek se mu snažil vysvětlit, ať si vezme jinou a tu ať nechá. Jenže on hned vytáhl pistoli, maminka ho honem odtáhla pryč. Jak se stáhli Němci z Kunetkovy pískovny, nevím (ostřelovali odtud ještě čelo postupujících ruských vojáků až do příjezdu dvou samohybných děl, které začaly pálit do pískovny z proluky mezi domky od Hyklů a Písteckých, pozn. autor). Já jsem potom přece jenom tu pušku z horlivosti vytáhnul a šel jsem s ruskými vojáky na kraj do lesa.

P. Šenková: Ale pak si se vrátil…..

Kunetka: Vrátil jsem se a jak jsem od Ježů přeskakoval od lesa plot, stál proti mně ruský voják, s bubnem na zádech (spojař) a teď jsme strnuli oba dva. On se leknul mně a já jeho. Já jsem měl na hlavě německou přilbu s nakreslenou československou vlajkou. No, přežili jsme to oba.

Šenk: Jak jsi mluvil o té huse, to byly momenty, jenom co ti Němci zašli do lesa, už tu byli Rusi a začali postupovat do lesa. Hned na to se ozvala z lesa přestřelka. Jestli tam někdo padnul, nevím.

Kunetka: Ještě krátce před tím stál na cestě před Šindlerovými německý voják a střílel směrem k Hyklům.

Šenk: V každém případě se v lese odehrála přestřelka, jak to dopadlo, nevím.

Kunetka: Jeden z těch ruských vojáků byl potom za nějaký den nalezen mezi Fojtovým lesem a Osičím. Zákopy, které byly vybudovány po kraji lesa k Obecníku nakonec ale obsazeny nebyly. (Vybudovali je v březnu a dubnu libhoštští zákopníci, pozn.autor). Asi dva dny před příchodem Rusů ustupovali Němci po císařské cestě dvěma proudy. U Kvitů, tam jak bydlel Franta Boháčů (dnes Vietnamci), jsme jim sebrali asi pět ručních granátů. Měli je pověšené u stodoly. My jsme byli blbí, v té představě něco udělat jsme strašně riskovali…..Já jsem v roce 1938 před mobilizací prodělal ošetřovatelský kurs. Hned po příchodu Rusů jsem nastoupil do ošetřovatelské skupiny, která byla vytvořena ve škole. Nevím, už kolik nás tam bylo, určitě ale Josef Blažek, jak se jim říkalo „velitelů“ (rozuměj hasičů). On byl profesionální ošetřovatel. Byl tam s námi ruský důstojník – lékař, měli jsme asi 4 ruské raněné vojáky. Jeden z nich měl velké bolesti, jaké měl ale zranění už si nevzpomínám. Brzy je ale odvezli. Libhošťany jsme naštěstí žádné ošetřovat nemuseli a celá naše skupina byla rozpuštěna. My jsme potom nastoupili do Sedlnice jako členové ozbrojené Národní gardy….

Šenk: A já do Bartošovic, někteří do Hukovic.

Kunetka: Leželo tam všude koňských mršin, to nikdo neuklízel, ale zato hned se rabovalo. Přišli jsme do jednoho baráku, byla tam ženská, ptáme se, kde je manžel. No, že šel zakopávat nějaké mršiny. Jenže ty ležely kolem baráku a kolem nikdo. Za to barák byl plný nanošených věcí, rádia, kola, šicí stroje, a j.

Šenk: Já jsem hned po osvobození nastoupil do Bartošovic. Dělal jsem tam v kanceláři u nějakého Zatloukala, to byl náš velitel.

Kunetka: To byli okresem jmenovaní komisaři.

Šenk: V Bartošovicích byla ruská vojenská správa, obhospodařovali mimo jiné i bartošovický lihovar. Velitelem byl nějaký kapitán, ten nás tam jednou všechny pozval. Tam už byly na stole připraveny hrnky, líh se zapíjel vodou. Obsluhovaly nás místní Němky…. V budově, kde sídlil MNV byl sklep, v něm bylo zavřeno asi 10 – 12 Němců. Rusové byli na ně dosti přísní. V Bartošovicích byl za války ruský zajatecký tábor, zajatci pracovali na statcích u německých sedláků a na velkostatku. Dost je jich tam u Odry pochovaných. Pro některé sedláky si přijeli bývalí zajatci, kteří utekli k partyzánům. Co jsem slyšel, pár Němců tam bylo zastřelených. Oni se nemalovali, měli svoje životní zkušenosti. Dva Němci si tam v tom sklepě v noci podřezali žíly. Rozbili džbán na vodu, ráno je tam našli. Ještě je odvezli, zda vykrváceli, nevím.

Kunetka: My, když jsme byli v těch Sedlnicích, byli tam s námi vojáci Svobodova Československého armádního sboru. V jednom baráku jsme našli nějakou munici. Byla tam jedna starší ženská a mladší, patrně dcera. Ta mladá začala najednou utíkat z domu přes tu Sedlničku. Ten československý voják vzal pušku a pác! Trefil ji někde do nohy. Ona spadla, ale vrátila se zpátky. Oni se skutečně nemalovali. Já jsem ji potom s Míru Manovým vedl na ošetření do Libhoště, protože tam doktor žádný nebyl.    

Rozhovor se stočil i na řadu jiných věcí, ale o nich zase snad někdy jindy. Některé podrobnosti svědectví potvrzují i jiné zdroje. O poměrně odvážném činu zničení dělostřelecké munice na Velkém kopci se zmiňoval i zemřelý Oldřich Kletenský. Obránci Hukovic byli tak citelně oslabeni o dělostřeleckou podporu z uvedeného palebného postavení. Němci nebyli schopni palpostu využít ani proti postupujícím vojskům RA od Příbora, s čímž pravděpodobně počítali.

Zatímco Hůrku „vyčistili“ Rusové v široké rojnici, která postupovala v šíři přes celý katastr ihned po příchodu do obce, k útoku na Salaš a k vyčištění Rovně nastupovali až po 13. hodině v síle asi jedné roty. Akce stála život jednoho velmi mladého ruského vojáka, který byl nalezen po několika dnech. Sám se ještě obvazoval, měl průstřel plic. Raněný zůstal v lese sám a bez pomoci vykrvácel. Pohřben byl u pomníku padlých. MěI velmi důstojný pohřeb s hudbou Viléma Kletenského. Projevy nad rakví pronesli ruský důstojník a starosta Čech. Vím, jak Albín Kletenský si postěžoval, jak náročná a těžká skladba je ta ruská hymna („samé křížky“). Měli jsme možnost ji právě zde poprvé slyšet, kapela ji hrála bez možnosti přípravy. V září roku 1946 byl spolu s dalšími padlými exhumován a převezen na společné pohřebiště v Místku. Jeho jméno již asi nikdy nezjistíme.

Pokud je v rozhovoru zmínka o přítomnosti příslušníků čs. armádního sboru v Sedlnicích, je možné jediné vysvětlení: šlo patrně o menší skupinu příslušníků 1. samostatné čs. tankové brigády / resp. její 3. roty, která s pěti tanky jako jediná zůstala ještě bojeschopná /. V sobotu pátého května dopoledne se spolu s jednotkou RA ze směru od bartošovské cesty marně snažila prorazit silný uzel německé obrany v prostoru sedlnického kostela. Jeden z tanků při násilném přechodu Sedlničky zde zapadl a byl zdlouhavě vyprošťován. V průběhu odpoledne dostali čs. tankisté rozkaz přesunout se přes Pustějov na Fulnek. Stali se pak součástí narychlo zformované „rychlé mechanizované skupiny 4. ukrajinského frontu“, která na příkaz vrchního velení RA byla okamžitě vyslána na pomoc povstalé Praze. Zbylých pět čs. tanků 1. čs. samostatné tankové brigády dosáhlo východního okraje Prahy večer 9. května.

Oldřich Sobek

(článek byl publikován ve 7. čísle Libhošťského zpravodaje v roce 1999)