K 6. květnu 1945 – IV.

V našem seriálu, kterým připomínáme události v Libhošti kolem 6. května 1945, pokračujeme vzpomínkami pana Oldřicha Pavelky. Do vzpomínání na pohnuté období života občas přispěla i manželka paní Zdenka. Rozhovor je obsáhlý, Pavelkovi mají na co vzpomínat, do našeho článku se pochopitelně nemohl vejít, dnes z něj vyjímáme část:

Sobek: Vaše rodina byla za války vystěhována a vaši usedlost zabrali Němci. Ihned po jejich odchodu jste se na statek vrátili. Bydleli jste u hlavní silnice v centru obce, řada události spojených s přechodem fronty se odehrála ve vaší blízkosti.

Pavelka: Naší rodině byl stejně jako dalším libhošťským rodinám konfiskován veškerý majetek. Měli jsme odejít, ale nakonec se o nás přestali zajímat, tak jsme zůstali v domku mojí sestry u Hanzelků (Ciliných). Na náš grunt přišli besarabští Němci z Rumunska. Když toho 2. května 1945 byli všichni Němci z Libhoště před frontou evakuováni, byli mezi nimi i „naši“ Němci. Vzali si co mohli, za vůz uvázali krávy, ale ty jim nešly, táhli je, tak nakonec jednu krávu odvázali a nechali být. Zůstala tam i prasnice. My jsme se tam samozřejmě ihned vrátili. Ta německá hospodyně navedla čtyři vojáky, kteří zůstali ve dvoře s nákladním autem, aby tu svini likvidovali. Najeli do hnojiště pod náspu a chtěli to prase dostat na auto. Ovšem táta ji začal bránit a řekl mi, ať jedu pro četníky. Nakonec jel pro ně skutečně bratr Emil. Libhoštští četníci už měli naložené auto na četnické stanici u Čecha a byli připraveni též už k evakuaci; K našemu překvapení dal vrchní rozkaz tomu, co chodil v té černé uniformě, ať sedne na kolo a jede k nám. Ten vojáky vyhnal. A tak prase tam zůstalo…

…. Nás tam pak zůstalo více kamarádů. Spolu s námi zůstal mladý hoch, Ukrajinec, Andrej se jmenoval, spolu s jednou dívkou, rovněž Ukrajinkou. Oba byli totálně nasazení a pracovali u těch „našich“ Němců. Pak tam zůstal Rus z Vlasovovy armády, který už nechtěl dál s Němci ustupovat. Ten Andrej mu vyměnil civil za kolo.

… . Spali jsme tam, ale spánek to vlastně nebyl. Všude tma, elektrika nešla, najedenkrát slyšíme jemné klepání na dveře. My nic, ticho, všude ticho. Najedenkrát se dveře rozletěly vykopnutím a v nich tři němečtí vojáci s automaty. A že chtěji jest. Obětoval se Polda Horutů. Skočil přes plot a přines půl štrycle chleba, ale řekl jim, že jedině za dalekohled. No, dali mu ho. Byli to vojáci, kteří už nebojovali, šli na vlastní pěst…

…. Ještě předtím se k nám nastěhoval nějaký významný štáb. Někde u Rychaltic padl velitel celého tohoto úseku a u nás přebíral nový velitel svoji funkci. Bylo to velké shromáždění…        

. ..Tenkrát vytrvale pršelo. Tu poslední noc ustupovali Němci dvěma proudy, proti nim se ještě prodíraly spojky. Byl to chaos, v dešti a ve tmě. Na tom mostě vedle nás o sebe zavadily dva vozy. Jeden spadl z toho mosta dolů. Bratr vzal baterku a šli jsme se podívat, co se tam děje. Vůz s municí byl převrácený, všude plno kraválu a rozkazů. Nakonec sebrali vůz od Kalíšků (Oldřicha ). Všecko v tom dešti přeložili, vůz zůstal tam, pak si ho vzali jako náhradu Kališkovi.

… No, pak ten ruch postupně utichal, k ránu nastalo velice podivné ticho. První ruský voják, důstojník, kterého jsme uviděli, vylezl z jedné ze dvou samochodek, které přijely od Příbora. Samozřejmě se seběhli lidé. Ten voják šel po cestě a přišel k nám. Nejvíce ho zajímali ti tři Rusi. Ten Vlasovec tvrdil, že byl v Německu na práci, ale stále se na nás díval, jestli ho neprozradíme. Krve by se v něm nedořezal. Ještě před tím nám vyprávěl o tom, že Vlasovovi by měli dát vysoké vyznamenání za to, že zachránil tolik ruských životů. Mluvil o svých zážitcích z koncentráku. Nakonec je stejně všechny sebrali a odvezli do Příbora. Druhý den šla celá kolona těchto ruských civilistů kolem nás pěšky do Jičína, kde je asi soustřeďovali. Ten Andrej byl mezi nimi. Já jsem na něho volal, co je s tím druhým Kusem. Jen udělal smutný obličej a zavrtěl rukou na znamení, že s ním asi udělali krátký proces.

Sobek: Ale to jsme poněkud předběhli události…

Pavelka: Ten důstojník u nás zůstal, patrně to byl nějaký vyšší velitel. Přijela za nim spojka na koní, které dával rozkazy pro někoho k dalšímu postupu k bojům o Velký kopec, kde začali Němci palbu na ruskou přední hlídku. My jsme postávali na té císařské cestě a jak nad námi začaly hvízdat granáty, tak jsme se rychle schovávali do chalupy. Rusi se nám smáli, „a to naši“…

Já jsem se bavil s tím důstojníkem v jizbě, ale přitom jsem sledoval pořád přes okno dění na císařské cestě. Naráz nic z ničeho, žuchl granát. Dopadnul přímo doprostřed cesty, zrovna do místa, kde ruský spojář táhnul telefonní linku. Ty výbuchy šly v lajně k Hůrce, tam jak má dneska postavené stavení bratr Sláva, až k lesu. Já říkám tomu důstojníkovi, že tam na cestě padnul ruský voják. On ale jenom mávnul rukou, „ach co to“. Netrvalo dlouho a šel další telefonista, který přišel k němu.

…. My sme ho potom z Lojizu Šimíčkem pochovávali. Lojza mu udělal truhlu, pod kolnou tam zůstaly nějaké desky. Ten druhý voják byl s námi celou dobu než jsme ho pochovali, byl to zřejmě přítel. Pořád nám strkal z flašky nějaké svinstvo, smrdělo to na dálku. Vytáhl pak mrtvému papíry.

Lojiza udělal takovou stříšku a do té jsme pod sklo ty papíry zastrčili. Když jsem byl potom po zranění doma na dovolené, jezdily kolem kolony ruských repatriantů a u té mohyly se vždycky zastavili a šli to číst. Já sem byl hrozně zvědavý, jestli je někdo z blízkosti toho dotyčného vojáka. Ale všichni říkali, „to je moc daleko od nás“, patrně to byl nějaký Sibiřan. Lituju, že jsem si nezapsal jméno a adresu, moh jsem dát rodině zprávu.

Sobek: Ale já si pamatuji, že nad tím hrobem byla vztyčena standartní dřevěná mohyla s hvězdou, kterou dávali Rusové na všechny hroby padlých vojáků.

Pavelka: To je možné, já jsem potom byl vlastně dluhu dobu pryč, takže později mohli ten hrob upravit. Ale ti první nejevili žádný velký zájem.

Do rozhovoru se přidala paní Pavelková: Já jsem zůstala tu u nás v domě sama, bratr Olda odvez mámu s tátou do Závišic, v Závišicích byli i Boža s Arnoštem (Opělovi), ta světnice byla prázdná a já jsem tu ostala sama s klukama, se Slávu Poláškem a Oldou. Měli jsme tu ubytovaný nějaký vyšší štáb. V té volné jizbě byl hodně vysoký oficír. Celá obecní pískovna a ta ulička kolem nás byla plná tanků a všelijakých vozidel. Když se potom v sobotu stěhovali, přišel ten důstojník za námi a plynně česky nám řek, že zítra tu máme Rusy, ale ti že nebudou tak ohleduplní, jako oni. Celá banda kluků se potom vypravila do Hůrky. Já samozřejmě s nima. Měla jsem oblečené kalhoty, vlasy schované pod čapkou se šiltem od Oldy, ať vypadám jako kluk.

Usadili jsme se tam, jak začiná Leidův les, tenkrát tam ještě byly ty smrčky malé. Pozorovali jsme postup ruských tanků po cestě z Bartošovic do Hukovic. Bylo vidět, jak tank vždycky popojel a za ním se objevil gejzír země po výbuchu granátu. My jsme se normálně hlasitě bavili. Naráz se mezi námi objevil německý voják a chtěl vědět co jsme zač. Myslel si, že jsme nějací partyzáni, když jsme byli tak vymódění. Naštěstí Vilém Řeháků uměl dobře německy, tak mu vysvětlil, že jsme z dědiny a že jsme se přišli podívat na postupující frontu. Nevěděli jsme, že Němci mají ve „Skále“ pozorovatelnu, odkud řídili palbu na postupující ruské tanky. Najedenkrát nad námi začalo kroužit ruské letadlo, které asi zpozorovalo něco na Hůrce a začalo střílet. Hvízdalo to kolem nás, my jsme zalezli pod ty smrčky a ten německý voják nám řekl, aťse okamžitě ztratíme. Přišli jsme domů a u nás byli znovu Němci. Byli to tři Rakušané, klidně si seděli u stolu jako by nic. Odemkli si sami klíčem, který jsme jako vždycky nechávali na obrlichtě (světlík). Ale byli to tři solidní mládenci.    

Sobek: Ihned potom, co se ujal své funkce Revoluční národní výbor, všichni libhoštští muži nastoupili službu v tzv. Revoluční národní gardě. Libhošťané tenkrát obsadili tři obce. Oldřichu, kde jsi byl ty?

Pavelka: Já jsem nastoupil do Bartošovic. Nejdříve jsme tam byli sami. Za nějaký den přišel vrchní, myslím, že Zatloukal se jmenoval, se dvěma četníky. Ten potom nás řídil, rozděloval služby a dával nám úkoly. To víš, různé věci se tam přihodily.

Sobek: Teprve nyní, s odstupem času se začínáme trochu přiznávat a možná i stydět za některé naše lidi, kteří se vůči těm Němcům chovali nevybíravě a nedokázali rozlišovat mezi těmi, kdo zasloužil trest a kdo ne.

Pavelková: No, to jsem tak trochu zažila. Ve škole bylo zřízeno vězení. Byli tam zavření Němci, civilové, kteří byli přivádění z okolních dědin nebo zachycovaní z vracejících se transportů. Tam bylo rovněž dovážené všechno, co se dalo zužitkovat. Tam byly konve sádla, plná světnice cích a všelicos. Ve škole v té době bydlel učitel Škarka a v té jejich kuchyni se vařilo pro všechny ty vězně. A ona, Škarková, pro mě přišla, jestli bych jí mohla v té kuchyni pomoct. Byly tam se mnou ještě sestry Řehákovy a nevím, kdo ještě. Prádlo a některé věci se potom odvážely do nemocnic, kde nebylo žádné zásobování. Samozřejmě některé věci už nebyly dobré a nám se to nechtělo vařit, ale jednak nic jiného nebylo a řekli nám, ať vaříme z toho, co je.

Já jsem byla očitým svědkem toho, jak jeden Němec, starý sedlák ze Sedlnic, dostal dost bití. Přivedli mi ho nahoru, abych ho obvázala. Ucho měl plné krvi, nevím, jak jsem to dokázala, neměla jsem žádný kurz. Potom druhé vězení bylo ve sklepě ve stodole na fojtství.

Pavelka: Tam byl zavřený Schneider, ten, co zastřelil Slávu Tymla. Tož ten tam svoje dostal.

Sobek: Ten dostal svoje ještě dřív, než ho zavřeli. Byl jsem u toho, jak ho přivedli k Tymlům. Bylo to v podvečer, za horkého dne. Vedli ho z Vražného, v uniformě SS s tabuli „Já jsem vrah Jaroslava Tymla“.

Pavelka: No člověk nechce ledacos vykládat. Ale jak jsem byl v těch Bartošovicích, přišel tam jeden Libhošťan, už nežije, a na toho vrchního, že ví, že je tam u nich zavřený jeden Němec a že by si s ním chtěl vyřídit nějaké účty. No já se ptám o co jde. No, že do něho žduchnul, když nastupovali do autobusu ráno do práce. Ten vrchní byl tak trochu benevolentní a takové věci celkem trpěl. Ten dotyčný Libhošťan měl v ruce gumový šlauch, který byl ale dost dlouhý. Jak se zahnal, tak se mu omotal kolem krku a dostal ránu on sám. Tak jsem mu to potom rozmluvil a nechal toho. Za to, že drcli o sebe při nastupování do autobusu, to mi připadalo trošku nefér.

Pavelková: Kolik těch zavřených Němců tam bylo, nevím, já jsem tam dole nebyla, ale určitě aspoň 10.

Pavelka: Já vím, že do těch Bartošovic si přišli pro jednoho starého sedláka. Já jsem s ním mluvil a on mi řekl: “ Já s Libhošťanami jsem vždycky dobře vychodil. Každý týden jsem chodíval do Sobkovy /později Zelinový/ hospody na taroky. Ale měl jsem syna, před kterým jsem měl já strach něci říct. Tak byl zfanatizovaný. Nevím, proč já mám za něho trpět“. No, ale odvedli si ho sem do Libhoště.

Sobek: Národní garda se postupně měnila ve Sbor národní bezpečnosti. Mezi vámi proběhl nábor. Kdo všechno se tam přihlásil?

Pavelka: No, náboroval nás pan vrchní. Z té bartošovické skupiny se přihlásil Olda Kletenský a já. Já jsem nechtěl jít, ale nakonec …      

Sobek: Ty jsi potom skončil na ostraze hranic na Těšínská.

Pavelka: Nastupoval jsem tam v listopadu roku 1945.

Sobek: Byla to těžká služba v té době?

Pavelka: Bylo to dosti divoké. Bylo to území, které zabrali v roce 1938 Poláci. Ti lidi nevěděli, čí jsou. Bylo to něco jako nyní v té Jugoslávii. Co nám vykládali, po odchodu Čechů se někteří Poláci ukázali strašně špatně. (Vyjádření bylo mnohem jadrnější). Vypořádávali se s těmi, kteří podle nich nebyli pravověrnými Poláky. Třeba, děcko spalo pod oknem a oni přes to okno klidně házeli dovnitř granáty. Když potom přišli Němci, provedli „plebiscit“, jak oni tomu říkali. Čistý Němec měl jedničku, sudeťáci dvojku a Poláci, kteří se „přidali“, měli trojku. Po našem příchodu to byla právě ta skupina obyvatel, která se vyšetřovala. Jeden na druhého žaloval. Nebylo to nic příjemného. My mladí jsme do toho moc nemohli mluvit, vždycky vedl šetření nějaký starší četník. Kdo se po příchodu Němců nepřidal, ten šel do reichu „za kravařa“, jak oni říkali. Takže ti mladí chlapi šli většinou na vojnu všeci. Postupně se vraceli ze zajetí a u nás procházeli výslechem. Někteří byli i zavření …   

…. Já jsem ke svému zranění přišel nevinně. Podle vyšetřování byl jsem střelen omylem, místo nějakého Gasnarka, na kterého měli spadeno. Když se tam situace komplikovala přijeli na pomoc vojáci z Jičína. Byl mezi nimi též Sláva Kletenský. Říkal mi, že právě odjíždí domů, jestli nechci něco domů vzkázat. Řek jsem mu, ať počká, že povečeřím a že se sejdem. Ale večeře se u nás zdržela ajá jsem vyšel ven ho hledat. Sláva už byl ale s kolegou na cestě k Jablunkovu, Zastavila mě nějaká ženská a ptala se na Gasnarka. V té době se už něco mezi námi mluvilo o tom, že na něho mají spadeno, tak jí říkám, že už tů není, že byl odvelený. Ženská ale pořád za mnou, pořád se něco ptala. Mezi tím jsme došli za šera do místa, kde bylo přítmí. Ženská stále za mnou, měl jsem dojem, že dává nějaké znamení, slyšel jsem jenom nějaké „zašurpání“. Ohlédl jsem se, byl tam chlap s aktovkou. Dostal jsem první kulku zezadu do hřbetu. Stačil jsem se mu ještě vytočit, takže další ránu zachytil řemen dohody na břichu a skončila na knoflíku. Já jsem spadl, jemu se zasekl náboj a než ho vyhodil, já jsem se skulil do příkopu a stačil jsem sáhnout po pistoli. Ale oba utekli. Zůstal jsem sám, přemýšlel jsem, kam se obrátit.                  ‚

Blíže než na stanici to bylo k vrchnímu. Slyšel jsem, jak mi vzduch v plících chrčí, jakž takž jsem došel k vrchnímu, začal jsem buřit na dveře. Jenže jeho manželka měla velký strach, sama si tam prožila svoje a tušila, že se něco chystá a neotevřela. Mi zabylo špatně a svalil jsem se se schodků. V tom vrzla vrátka a já jsem viděl, jak se vrací ta ženská, co byla u té střelby.

Myslel jsem, že byla určena k tomu, aby mě dorazila. Sama mě v tom stinu neviděla. Začala kopat do dveří a na toho vrchní mluvila polský, on se s ní nemoh domluvit, měl asi strach, slyšel jsem uvnitř naříkat děcko i manželku. Mi se udělalo špatně, tak jsem zavolal       

Toho dotyčného, co po mě střílel, potom chytli. Ještě před tím se chlubil mezi svými, že jim ukázal, jak se to dělá …        

Sobek: To zraněni bylo dosti vážné.

Pavelka: Naštěstí to byl hladký průstřel plic, přesně mezi žebra. Já jsem ztrácel vědomí jenom u toho vrchního. Potom už vím o všeckým. Měl jsem ale strach v nemocnici. Tam nebyla jistota nikde. Jak mi při rentgenu řekli, že je to čisté, už bylo dobře. No kdyby to chytlo žebro, nebo kdyby sem chytil tu druhou ránu naplno, tož nevím….

Oldřich Pavelka se léčil tři měsíce v nemocnici, pak byl dlouhou dobu v rekonvalescenci. K SNB se už nevrátil, nedočkal se ani žádného odškodnění.

Oldřich Sobek

(článek byl publikován ve 8. čísle Libhošťského zpravodaje v roce 1999)