K 6. květnu 1945 – V.

Pan Oldřich Polášek před krátkým časem oslavil své osmdesátiny (psáno v roce 1999, pozn A.H.). Ještě před přípravou oslav životního jubilea jsme jej navštívili, aby se jako pamětník oněch událostí podělil se čtenáři LZ o své zážitky z období kolem května roku 1945.

Oldřich Polášek se rozpovídal: To ráno, v neděli 6. května, jsme se s kamarádem Bedru Blažkem vypravili na Hůrku. Chtěli jsme sledovat pohyb fronty, jak se k nám přibližuje. Došli jsme tam eště bylo šero, a na samém vrchu, až ve velké skále jsme se střetli se dvěma Němci s vysílačkami, kteří byli právě na odchodu do Jičína. Měli jsme z nich strach, samozřejmě, ale nic nám neudělali, jenom nám německy řekli, že Rusi se už blíží a že musa utéct. No tak odešli a my jsme se začali blížit opatrně domů. Ale došli sme tak do půl Hůrky začala střelba někde od Příbora a my jsme cítěli a slyšeli, jak po těch listech a stromech pleskají kulky. Měli jsme hrůzu z toho, jak se dostaneme domů. Tak jsme utíkali přes Leidův lesík a k nám do pískovně. Bylo snad něco kolem deváté hodiny, bylo úplně a nápadně mrtvo, ticho. Najednou slyšíme někde od kovárny řinčení pásů a hukot motorů. Běželi jsme k císařské cestě a na kopci se objevil tank. No hnali jsme hned zpátky, protože jsme nevěděli, jsou to Němci, nebo už Rusi. Tank zastavil naproti hospodě a vyskočil z něho ruský voják, důstojník.  No tak to už bylo dobré, my jsme hned přiběhli, samozřejmě hned vybíhali lidé, bylo to vítání, které nemělo konce. Za chvílu přijel druhý tank, kdosi vyvěsil prapor, jiní zas říkali, že je to skoro, že by se měly prapory vyvěsit až to bude jisté. Zelinová rozdávala cigarety (měla trafiku), každý dával, co kdo měl.

Sobek: To ale byla samohybná děla, bez otáčecích věží. Vím, jak o něco později zaujaly pozice na Hraničce vedla Hyklů, odkud střídavě střílely do Kunetkovy pískovny, kde se pokoušeli Němci o chabou obranu.

Polášek: No, otáčecí věže, to neměly, to je pravda.

Sobek: Ty samochodky nebyly doprovázeny žádnou pěchotou?

Polášek: Ne, přijely úplně osamocené, někde u Borovce asi předjeli pěchotu. Dlouho se zde nezdrželi, měli zájem se dozvědět jenom “ kuda German“? a už jeli k Jičínu. Eště před tím, než jsme se z Hůrky dostali domů, viděli jsme ruské tanky postupovat po silnici z Bartošovic do Hukovic. Aji nějaké letadlo se tu objevilo. Na ty ruské „raty“ jak jsme jim říkali, mám dodnes vzpomínku. Bylo to den před tím, v sobotu 5. května. My jsme stěhovali před frontou tátu na bryčce do Závišic. Se Zelinovým koněm jsme jeli po příěné cestě ( přes pískovny). Když jsme byli už na závišické straně, tam jak je ta slivková alej, přiletělo naraz to letadlo, dvouplošník, rata jsme mu říkali a začalo nad námi kroužit. Táta mi říká nech mě tu, a běž se schovat tam pod ten velký dub. No, zakroužilo asi dvakrát, ale nic se nestalo. No, příjemné to nebylo.

Sobek: Asi to bylo pozorovací letadlo. Jak ale dosvědčují jiní pamětníci, spustil pilot později palbu na Hůrku, kde měli Němci onu již zmiňovanou pozorovatelnu.

Polášek: Jak potom přišla pěchota, roznesla se zpráva, že Němci vyhodili v Borovci mosty a že je třeba je jít opravit. Vypravila se tam velká skupina Libhošťanů. Já jsem šel s kamarádem Bedru Blažkem. Před námi vedl ruský voják německého zajatce. Ten Němec šel špatně, chramal na nohu. Když jsme přišli vedle Čapků, ten Rus šprtnul revolverem do toho Němce a ukázal mu aby odbočil vpravo na polní cestu. Němec ušel asi deset kroků a ten ruský voják ho tam zezadu zastřelil. My jsme museli odtamtud pryč. Bylo nás tam víc, kdosi se toho vojáka ptal proč toho zajatce zastřelil. Řek nám, „eto vojna, co s mrzáky, ty my do zajetí neberem“. Je tam asi někde pochovaný dosud.

Sobek: Vy jste byli na opravě těch mostů ostřelování šrapnely.

Polášek: Já jsem tam přišel o něco pozdější, to postřelování už tam nebylo. Z Dubiny se dovážely klády, byly tam nazhazované stromy, ty se pokládaly do řečiště Sedlničky, po nich přejela celá fronta. To přemostění bylo hodně široké, takže vedle sebe projížděly současně i tři vozidla, hlavně dělostřelectvo.Já jsem se potom spolu s dalšími muži hlásil v sokolovně, kde nám přidělovali úkoly v Revoluční národní gardě. Mezi hlavní organizátory patřili Tomšík Sláva, starosta Čech, Andrýsek a libhoššti partyzáni, Jožka Frýdl a jiní. Hodně nás bylo přiděleno do sousedních německých obcí. Já jsem se dostal do skupiny, která měla za úkol shromažďovat zbraně a munici. První hlášení přišlo, že jsou nějaké pušky odložené u Bedřicha Laciny. Přišli jsme tam, o ničem ale nevěděli. Našli jsme potom pod otipkami schovaných dvanáct pušek. Všechno jsme to vozili do sokolovny, dolů, kde byla zbrojíma, odtud byli všichni chlapi vybavováni. S Karlem Poláškem, on byl na vojně zbrojíř, jsme denně vydávali chlapům, kteří nastupovali do služby, zbraně a po službě jsme zase odebírali. Někteří byli určení k hlídkování, aby se zamezilo rabování. Po dvou měli třeba stanoviště v Tomšíkovém lesu, odkud se sledovalo, kdo co odváží.

Sobek: Ovšem stejně se kradlo. Někteří pamětníci toto období nazývají trefně velkým jarmarkem.

Polášek: No, nechcu jmenovat, my jsme u sokolovny šacovali jednoho libhošťana s koňma, vez celou fůry věcí, ložní prádlo, potom jsme to odváželi do nemocnice do Jičína. No, samozřejmě jsme prohlíželi i vozy Němců, kteří přijížděli zpátky do svých obcí po frontě. Já jsem docela náhodou sáhnul do takového košíku, který měli většinou všeci vzadu na vozu na seno a vytáhl jsem celý balík marek.

Sobek: Jak dlouho jste čistili Libhošť od munice a pohozených zbraní?

Polášek: Nejvíce bylo italských pušek. Německých bylo málo, ale dost bylo i ruských samopalů. Pamatuju si, jak v té strážnici při manipulaci s puškama vyšly dvě rány, které proletěly stropem. Nad námi byla kancelář, tam seděl právě učitel Turek. No, vyletěl jak čert na nás. Všechny zbraně i munici jsme shromažďovali v sokolovně dolů, jak byl výčep. Zbraně se potom později odvezly do Jičína na posádku. Někdo nám ale do rána stejně ukrad dvě armádní pistole, visely tam na věšáku a ráno byly pryč. V Matulově pískovně bylo skladiště munice. Po kom, to bylo nevím, ale nejspíš to založili Němci. Ve stěně byl vyhloubený výkop a tam bylo všechno možné, nejvíce německých pancerfaustů.

Sobek: Tam právě zahynul při odstřelování munice František Baďura.

Polášek: Byl jsem u toho. Něco z toho skladiště už bylo doneseno i do sokolovny. Ten Franta si vzal ze sokolovny pancerfaust, no a že ho v té pískovně odstřelí. Ale on už byl rezavý. Říkal jsem mu nedělej to, to už je rezavé, bude lepší to odpálit náloží. Ale kde pak, to nic neznamená, šel. My jsme se všeci schovali za břeh. Vybuchlo mu to v rukách, byl celý popálený, utrhlo mu to nohu, celý bok měl otevřený. Už si nepamatuju, kdo ho vezl do nemocnice, sotva tam ale přijeli, zemřel. My jsme tam prováděli likvidaci té munice často po službě. Granáty se dávaly na hromádku a odpalovalo se to po troškách.

Sobek: Konečnou likvidaci potom prováděl kdo?

Polášek: Za nějaký čas přišli už naši vojáci, ženisté. Nějaký Komárek a potom hlavně Stáňa Horáček, ten jezdil s nim. Komárek byl praporčíkem, jezdil s kočárem a rád si vypil. Ti to tady likvidovali.

Sobek: Stáňa Horáčků na to málem doplatil, moc mu nechybělo a dopadl jako ten Baďura. Skončilo to naštěstí jenom těžkým zraněním, díky speciálnímu vybavení, které museli nosit ženisté na sobě..

Polášek: On byl velký šprýmář. Jednou mi hodil granát pod nohy a smál se. Ale ten granát měl vyšroubovanou roznětku.

Sobek: Jak to prosím tě vypadalo se zdejším vězením pro Němce?

Polášek: My jsme je vodili k výslechu. Vyslýchal je všechny Vilém Řehák. On byl nedostudovaný právník, jeden z těch postižených studentů po uzavření českých vysokých škol v roce 1939. Já jsem viděl jenom jedenkrát, jak dostal ránu bykovcem Jahn z Borovce, nechtěl mluvit a ještě si troufal nadávat. Po té ráně se podělal…

Sobek: Protokoly z těch výslechů se zřejmě nezachovaly. Je možné, že byly odevzdány do Jičína spolu s likvidací zdejšího dočasného vězení.

Polášek: Nejspíš ano. Ti Němci byli odtud odvádění na práce do okolí, hlavně na opravu obou mostů v Borovci. Já sám jsem byl určený ještě s dalšími jako dozor při provádění těch prací.

Sobek: Co se na těch mostech opravovalo?

Polášek: Těm německým ženistům se nepodařilo mosty zničit. Celé ty mostní desky zůstaly nepoškozené. Nálože je jenom nadzvedly a ony sjely z ložisek. To byly takové betonové koryta, klínové, a úkolem těch německých pracovníků bylo je do těch ložisek opět dostát. Měli jsme k tomu účelu zapůjčené hydraulické olejové pumpy z Vítkovic. Nejdříve museli ty pumpy usadit. Dávaly se do spodku švelery (pražce) a ty se bořily pořád do země až do dvou metrů. Teprve potom se dostali na pevný základ a mohlo začít zvedání mostů. Dělalo se to všechno jenom ručně, milimetr po milimetru. Celá oprava trvala snad měsíc. Myslím, že hned potom celé to libhošťské vězení bylo zrušeno.

Sobek: Jak se ti Němci na pracovišti stravovali?

Polášek: Ja už přesně nevím, ale měli tam jednu ženskou, která jim přímo na místě připravovala jídlo. Odkud se to vozilo, už si nevzpomínám.

Tímto pátým pokračováním přerušujeme náš seriál k událostem kolem května roku 1945. V mapování událostí budeme však pokračovat, neboť toto období je v naší historii tak významným předělem, že každé jednotlivé svědectví pamětníků si zaslouží uložení do paměti nových generací.

Už jen ze svědectví několika zbylých pamětníků je nutno poopravit dosavadní povědomí o průběhu fronty a událostí z května roku 1945 v té podobě, jak nám jej zachytili kronikáři. Především je možné s jistotou říci, že v Libhošti nepadli jen 2 ruští vojáci, jak bylo zaznamenáno, ale celkem šest. Z nich byli dočasně pohřbení v obci skutečně dva, v roce 1946 byli exhumováni a převezeni na společné pohřebiště ve Frýdku. Němečtí vojáci jsou na území Libhoště pochováni dosud nejméně čtyři. Dva vedle kapličky v Pístecké zahradě ( Němci je přivezli asi 3. nebo 4. května z bojů o Sedlnice, patrně zemřeli během převozu, jinak by je pohřbili na místě bojů). Nejméně jeden německý voják je pohřben v někdejším zákopu u Bartošovického potoka při polní cestě do Libhoště, v místě, kde je dnes položeno vysokotlaké plynové potrubí a další, zastřelený již v zajetí, je v poli poblíž císařské silnice, někde proti Čapkům. Osud dvou německých pozorovatelů, kteří sledovali pohyb ruských jednotek z Libhošťské hůrky až do poslední chvíle, se pravděpodobně rovněž naplnil. Koncem padesátých let proběhla tiskem zpráva, že na poli za Sirkovými lázněmi bylo při orbě nalezeno tělo německého vojáka. Je možné že to byl některý z této dvojice?

Oldřich Sobek

(článek byl publikován ve 10. čísle Libhošťského zpravodaje v roce 1999)