V tomto článku jsme zveřejnili seznam 31 našich občanů, kteří v průběhu německé okupace byli tzv. totálně nasazeni na nucené práce v Říši. Na naši výzvu čtenářům LZ o doplnění tohoto seznamu se nám ozvala paní Ema Zemanová, která rozšířila uvedený seznam o další občany. Jde o Milana Borovského, Aloise Blažka (Andělin), Karla Šindlera č. 258 (Salaš), Františka Blažka, Hedviku Markovou (Horutou), Jindřišku Zemanovou č. 232, Viléma Zemana. Náš seznam totálně nasazených tak vzrostl k dnešků na 38 občanů. Jak jsme již naše čtenáře informovali, zahajujeme tímto článkem seriál, v němž chceme uvést zážitky dosud žijících účastníků nucených prací. Začínáme vzpomínkami jednoho z nich. S panem Vladimírem Hanzelkou rozmlouval Oldřich Sobek.
Psal se červenec 1945. V podvečer jednoho všedního poválečného dne přijíždí na nádraží do Nového Jičína lokálka ze Suchdolu. Na perón vystupuje s několika civilisty skupinka tří česky hovořících mužů v uniformách americké armády. Únava z daleké cesty, kterou podstoupili, jim nebrání ve veselé náladě. Jen ještě zvládnout pěšky těch několik kilometrů a bude navždy učiněna tečka za strastmi druhé světové války. Prožité události je však poznamenají na celý další život. Žádná z mladších generací Libhoštanů nebyla od té doby vystavena tak zásadním životním zkouškám. Jejich životní zkušenosti jsou proto nepřenosné.
Všichni mají před sebou jedinou myšlenku, co nejrychleji domů, ulehnout, dobře se vyspat. Všem se však vkrádají otazníky. Tady všude prošla fronta, myslí na to, co se stalo s jejich nejbližšími doma. Přečkali všechno všichni ve zdraví? Vždyť jak je to už dávno, kdy byli naposledy doma, nebo kdy dostali poslední poštu! Skupinka se bez otálení dává na dobře známou cestu směr Libhošť – Příbor. Je mezi nimi mladý jinoch Vladimír Hanzelka.
Říká se že „konec dobrý – všechno dobré“, ale to, co konci předcházelo, nebylo věru nic dobrého. I po více jak padesátipěti letech jsou vzpomínky na tyto události stále živé. Náš rozhovor se vrací na začátek válečných let.
Sobek: Vladimíre, kdo to byl „totálně“ nasazený člověk? Jak k tomu člověk, tak říkajíc nic z ničeho přišel?
Hanzelka: Bylo to posledního října, roku 1942. Pracoval sem u stavební firmy v Jičíně. Bylo to myslím v sobotu. Přišel za mnou mistr a řek mi „sbal se, jdi do kanceláře, dostaneš výplatu a půjdeš se hlásit na Arbeitsamt – pracovní úřad.“ Tam mi jednoduše oznámili, že pojedu do Německa. Bylo nás víc, ale někteří ještě jít hned nemuseli. Hned po všech svátých jsme jeli.
S: Co to byla za výprava? Něco většího, celý vlak, nebo vagón, vypravený z Jičína?
H: Z Jičína sme jeli jenom dva. Ale na nádraží v Suchdolu a v Ostravě sme se sešli s dalšími hochy z okolních dědin. Někdo byl z Tisku, ze Starého Jičína a z okolí. Samozřejmě jsme se neznali, z Libhoště jsem byl sám. Z Ostravy nás odjelo asi deset na místo určení, kteiým byl Kolín nad Rýnem, Masdorf Horbel lager. Jeli sme rychlíkem přes Berlín. Za Berlínem už bylo vidět, že je válka.
S: Byli jste nějak speciálně profesně složení?
H: No, ani nevím, ale určitě ne, každý sme byli něco jiného. Mí sice napsali do papírů, ačkoliv sem nebyl ještě vyučený, že sem zedník, Nikel z Tisku byl zemědělec, Hajdůček z Petřvaldu byl technik, takže podle profesí to vybíráno nebylo.
S: A věkově? ‚
H: No, já sem byl nejmladší, bylo mi osmnáct, pak tam byli starší, ale věkový rozdíl nebyl větší jak 5 – 6 roků…. Německy sme dohromady moc neuměli, nikdo nás na místo nedoprovázel. Dojeli sme do Kolína nad Rýnem, těžko sme se domlouvali, po velkém vyptávání sme se dostali konečně na ten náš určený „lager“. Byly to dřevěné baráky, jako všechny jim podobné lágry, vprostředku byl „Schpilitergraphen“, což byl protiletecký kryt. Ale v podstatě to byla díra v zemi, upravena na způsob krechtu na řepu, boky byly obšalované a celé přikryté hlínu. V podstatě to bylo účinné jenom proti, střepinám. Proti bombovému zásahu by to nebylo nic platné. Tam nás ubytovali, byly to velké místností, spalo nás několik nad sebou, po dvou nahoře. Byli jsme pracovně zařazení do „Kupfer Aktion“ (Akce měď). Našim úkolem bylo nahrazovat měděné elektrické vedení za hliníkové, nebo dokonce železné, místy sme vykopávali staré, již nepoužívané podzemní kabelové rozvody.
S: Jak vypadalo v tom lágru národnostní složení ?
H: Pokud si vzpomínám, byli sme tam většinou Češi, nějací Poláci. My sme se v tom lágru nezdrželi dluho. Jednou přišel za námi náš vedoucí, byl to inženýr, který si nás několik vybral a řek nám, že pojedem do Monschaulu, to je okresní město na holadsko- belgických hranicích. Tak sme se museli sebrat, naložil nás do vlaku a jel s náma. Bylo to v listopadu, na, místo sme přijeli večer. Pěšky sme šli potmě v dešti nahoru do takové dědiny, jmenovala Inschembrung. Tam měli ti elektrikáři takovou místní rozvodnu, jako je třeba u nás v Příboře.
S: Jak ses v té roli elektrikáře cítil? Měl si před tím nějakou odbornou průpravu?
H: Ne, vůbec nic. Byla to pro mě úplně nová věc. Nás zkrátka zařadili a musel se to člověk naučit. No, ze začátku, dokud se jenom vykopávaly kable a ničím Se nenahrazovaly, tak to byla čistá nádeničina. No, ale jak sme přišli do té dědiny, tak tam už žádné kable nebyly a my sme nahrazovali stávající vrchní vedení. Tak lam sme se museli zaučit. Byli tam staří chlapi, montéři, kteří nemuseli narukovat a ti nás to trochu učili. Horší to ovšem bylo s domluvou. Jak sme přišli, tak nás tam představili jako „Sudetendeutsche“. A teď nám všeci lidé a ti chlapi, kteří viděli mladé hochy, připomínali požadavky sudetských Němců z 38 roku: „Wir wordnum inse Reich“ ( my chceme domu do Říše). Trvalo to nějakou dobu, než sme jim to vysvětlili, že sme sice ze Sudet, ale že jsme Češi. Oni nás brali za sudetské Němce, kteří sice chtěli domů, do Říše, ale nyní, zatím co jejich muži jsou na frontě, my se tu za bukem schováváme. Já sem tam dovršil 18 roků a najednou jsem dostal předvolání k odvodu. No, nebyla to žádná sranda. Rozmýšlel jsem co dělat. Honem jsem napsal domů, aby mi otec poslal opční vysvědčení. My jsme optovali v 38 roce a byla nám přidělená domovská obec někde u Hradce Králové, už se nepamatuju na její jméno. Kdyby mi to otec nebyl okamžitě poslal, tak jsem asi skončil kdesi na frontě. Bylo to tehdy pro mě štěstí.
S: Jak dlouho trvala taková pracovní směna?
H: No, plných 12 hodin. Od rána od 6 do 6 do večera.
S: Vy jste se za prací přemísťovali. Měli jste vždy v místě i ubytování?
H: Ne, my sme byli ubytování v té vesnici u soukromníků a rozvážel nás pekař s autem a přívěsným vozíkem. Večer se pro nás vracel. Ta naše skupina měla 10 až 15 lidí, z toho sedm Čechů. Každý sme byli ubytováni jinde, většinou po dva, po tři. Snídaně a večeře jsme si museli zajišťovat sami. Měli sme jednu marku na hodinu a z toho jsme se museli živit. Relativně to bylo dost, protože noclehy nám platila naše firma. Nedělní obědy sme měli zajištěné v hospodě.
S: Byli jste pod nějakým ozbrojeným dohledem?
H: Tam prozatím ne, ale všechno to přišlo pozdější. Pracovali sme tam v normálním zaměstnaneckém režimu, byli sme pokládání za montéry, a my sme se snažili za daných okolností získat odbornou kvalifikaci. Když ti naši starší montéři viděli z naší strany pokroky, tak nás už potom posílali samostatně na všelijaké poruchy. Když to nebylo daleko, tak sme jezdili třeba na kolách.
S: Elektrikářské řemeslo má svá úskalí. Jak to vypadalo s bezpečností práce?
H: Bezpečnost práce byla na perfektní úrovní. Všechna opatření byla velmi přísná. Tak třeba, když byla porucha na vysokém napětí, přijeli sme na místo a montéři šli vypnout proud na obě strany. Na žádný telefon se nespoléhalo, čekalo se až se oba vrátili a řekli, že je proud vypnutý. Potom se přes dráty vysokého napětí přehodil drát zjedná i z druhé strany poruchy, aby při případném zapnutí proudu došlo ke zkratu. Za celou dobu našeho pobytu se nám nic takového nestalo. Ta dědina byla vesměs katolická. Všichni chodili v neděli do kostela. Když bylo třeba v neděli dělat, tak se všecko připravilo v sobotu, třeba nějaké lešení, když sme dělali transformátory a tak. Jenom to nejnutnější se udělalo v nedělu. A to nejprv se šlo do kostela, pak přijelo auto, které nás odvezlo na místo, kde se udělalo jenom to nejnutnější a ostatek zbylo na pondělí.
S: Takže ono to byl stále ještě, pokud se to dá říci, „normální“ život s určitým pracovním zařazením a režimem u fungujícího podniku.
H: Ten náš podnik se jmenoval Kupfer Aktion Gesselschaft v Essenu. Odtamtud’ sme dostávali výplaty.
S: Za jakou dobu jste se se svým novým okolím sblížili a hlavně domluvili s lidmi?
H: Tak asi za půl roku. Ono to bylo trošku složitější, jejich dialekt byl od spisovné němčiny natolik odlišný, že se s Němci sami těžko domlouvali. Přijel tam potom za námi starší montér, Němec od Fulneka, a ten měl s domluvou ještě větší potíže než my.
S: Jak to vypadalo s dovolenkami? Kdy jste se poprvé dostali domů?
H: Já sem měl štěstí. Dostal sem se na první dovolenu hned na Vánoce. Přišel za mnu ten náš inženýr, samozřejmě viděl ogara, ptal se mě:“chceš jet domů?“ No samozřejmě, kdo by nechtěl. Poslal mě z celé skupiny samotného. Sám sem z té cesty byl dost nesvůj, byla to štreka. Němčinu sem už jakž takž ovládal a tak sem jel. Přijel sem do Kolína n. Rýnem a na nádraží sme potkal Hajdůčka z našeho původního transportu, který zůstal v lágru a dostal rovněž dovolenku. Pozdější přijel s další skupinou ža námi na belgické hranice i on. Jeli už jsme dva, bylo to hned veselejší. Jinak, nárok na dovolenou sme měli lx za rok. My sme si raz s kamarádem Hajdůčkem požádali o mimořádnou dovolenou na žně. No, kupodivu směji dostali. Jel s námi ještě kdosi další. Jenomže neměli sme povolení od Arbeitsamtu, ale jenom od naší firmy. Těsně před tím smě prožili bombardování. Shazovali tam hořlavé bomby a letáky. Ty bomby, to byly takové šestihrany, asi 40 cm dlouhé, naplněné fosforem. Já sem jednu tu bombu našel a nic chytřejšího mě nenapadlo, než že ji přivezu ukázat domů. Strčil sem ji do kufřa, do kapes sem nabral letáky a jeli sme. Jenomže ve vlaku přišla velká kontrola. Chtěli po nás povolení z Arbeitsamtu, byl mezi nimi Němec z Karlových Varů který znal česky a tak jsme se domluvili. Pak přišlo na kufry. Co v nich vezeme. Řekli sme že špinavé prádlo. Museli jsme vzít všecky věci a vzali si nás do jejich samostatného kupé. ‚Byla to ošemetná situace. První sem se zbavil letáků. Vlak byl nabitý, letáky sem z kapes nepozorovaně vytáh, skrčil a pustil na zem, nikdo nic nezpozoroval. V kupé začal výslech. Kolik je nás doma, kolik máme póla až nakonec došlo na ty kufry. Museli smě je otevřít. Viděli na vrchu jenom špinavé prádlo, spokojili se, snad se jim nechtělo v tom hrabat. Dopadlo to zatím dobře, ale pořád sme si nebyli jistí. Nechali nás dojet až do Berlína. Za Magdeburgem za námi přišli a řekli nám, že budeme muset přejet metrem na Schlezische banhof, jinak že se domů nedostánem. No, nestalo to za ten strach. Přijel sem domů a táta mi řek „synku, ty si blázen“, vzal motyku a kde tu bombu zakopal, dodnes nevím.
S: Jak dlouho trval ten, dá se říci, poměrně „idylický“život?
H: Skončilo to uprostřed léta čtyřiačtyřicatého roku. Vesnice, ve které sme byli, byla přímo na „západním válu“ (německé obranné pásmo podél hranic). Protitankové zátarasy, bunkry a jiné opevnění bylo dokonale maskováno. Žádný ovšem o tom nevěděl. Třeba bunkr měl nad sebou postavenou klasickou stodolu, nebo chalupu. Co bylo vidět, to byly protitankové zátarasy, typické řady betonových „ježků“, v cestách byly udělané díry na okamžité postavení ocelových zátarasů z travers. Za krátký čas po vylodění spojenců v Normandii, den si už přesně nevzpomínám, přišel v noci rozkaz, že do rozednění musí opustit veškeré obyvatelsvo dědinu. Sebou si mohli vzít pouze to, co unesli v rukách. Já jsem bydlel u jedné paní, ta měla třicet prasat, dvacet krav, měla hospodu, nic si nevzala. Řekla nám, „dokud tu budete, tak dejte těm prasatům šrotu, nebo něco nažrat“, krávy se sice pásly samy, ale o dojení se nikdo nestaral. Celé pásmo ale hned obsadil Wehrmacht a vojáci si už brzy věděli s veškerým zvířectvem rady. Ta paní byla velice hodná, zásobila nás na nějakou dobu, dala nám cigaret z hospodských zásob, špek, chleba, nějakou dobu sme se tam mohli zdržovat… Domácí zabijačky se tam prováděly tajně, načerno, ale celkem běžně. Když měla těch prasat tolik, nedalo se to všechno tak přesně spočítat. Chodila tam jedna paní z Kolína, která působila jako řezník. Když ráno přijela, to už sme věděli, že večer, když příjdem z roboty, bude k jídlu něco lepšího. Četník býval hned vedle, patrně se z toho též živil. Asi po čtrnácti dnech přišel příkaz, abychom se sbalili a odešli. Byli sme už bez jakéhokoliv vedení. Náš zaměstnavatel se o nás přestal starat, všichni museli odejít. Neměli sme žádné papíry, museli sme se rozhodnout na vlastní pěst. Měli sme kola, vzali sme si to nejnutnější a jeli sme. Zbyli sme se Zdenou Hajdůčkovým dva. Kde se podělí ostatní, to si už nepamatuju. Napřed sme jeli do Duřenu, tam měla mít ta naša firma nějaké kanceláře, ale nenašli sme tam nic. Tak sme si řekli, ech co, pojedem tak dlouho, dokud nás nezabasnou. Spali jsme venku v přírodě. Jedneho večera sme se usadili pod jedním stromem. Vedle byly bytovky, takové typicky německé, dvojpodlažní. Z okna vyhlídala pořad nějaká panička. Naráz se objevila u nás a ptá se, jestli tu pravdu chceme nocovat. Tak jsme řekli, kdo sme a jak sme na tom a ona nás pozvala domů do bytu. Byli sme naprosto cizí lidé. Ona nás nechala v ložnici vyspat, kde spali oni, ani nevím. Skříně a všecko bylo otevřené, no oba sme se moc divili. Řekla nám, že má manžela na dráze, syna měla myslím též na frontě. Nechali sme jí tam cigaret, o ně byla tenkrát nouze.
S: Vy jste se tam na tom severozápadě příliš s tou nacistikou ideologií asi nesetkávali?
H: Opravdu to nebylo tak divoké. Ovšem státní smutek za Stalingrad drželi v té vesnici opravdově. Ono tam zůstalo nezvěstných asi 10 hochů. Všichni se také měli co ohánět. Chlapi byli v armádě a ženské toho měly pokrk. K sedlákům sice byli přiděleni Poláci, ti museli nosit označení P. Na tom našem statku byl též Polák, ale myslím, že aspoň u té naší paní, dalo se to všecko snést….Dojeli sme na kolách až do Kolína nad Rýnem. Na mostě byly samozřejmě hlídky. Po výslechu nás strčili do lágru. To byl mohutný lágr, kde byly snad všecky národnosti. Oblékli nás do uniforem OT (Oganization Toth) a hned nás nahnali do práce. .Tam už se pracovalo pod ozbrojeným dozorem. Práce byla velice různorodá. Prováděly se demolice vybombardovaných domů, které třeba hrozily zřícením. Bombardování bylo už vlastně permanentní. Ohrožené byly hlavně železniční mosty. Budovali sme proto třeba nové náhradní železniční tratě, které vedly po normálních silnicích, aby se mohly objíždět zničené mostní objekty. Na silnici se navezl štěrk a na něj se položily koleje. Současně zde šla i automobilová doprava…. Jak se blížili k nám Američané, množily se útěky. Ovšem tam se za útěk střílelo ná místě. Bylo si co rozmýšlet. Já sem byl potom přeložený na loď. Z té lodi sme podpírali mosty. Říkalo se tomu RAMA. Byly to dvě lodě vedle sebe spojené traversama. Najedná lodi bylo topivo, na druhé byl parní stroj, který zatlukal piloty. Piloty sme měli uvázané ve vleku za sebou. Přemísťovali nás parníkem na místo určení. Tam se potom spustily kotvy do čtyř míst. Piloty měly zachytit mostní konstrukci při bombardování, aby byla zajištěna lodní doprava. Ubytování sme byli obyčejně v nějaké škole, kde už ovšem žádné postele nebyly. Každý si našel pod sebe nějaký kus desky, leželo se na chodbách, v zimníkách, ráno se vstávalo, Qtřepal se sníh a šlo se pěšky na loď.
S: Jak to vypadalo s jídlem?
H: No, to už bylo horší. Ráno sme dostávali trošku polévky, nebo černé kávy nebo co to bylo, v poledne, když za námi přijeli a dovezli něco, tak to bylo třeba za starého chleba. Večer, když sme přišli, tak sme dostali dva nebo tři kobzole. Jestli byly malé, velké, nebo shnilé, to jim bylo jedno, tak na dva prsty široký kus veky – vojenského komisárku, no a to bylo vlastně už na příští den. Oni nás do práce vozili, ale zpátky už nás nechali napospas. Kdo nestačil přijít do stanovené hodiny měl smůlu, už nedostal nic. Situace s jídlem bylá v té době hrozná. Ještě štěstí, že z domu nám mohli posílat nějaké potravinové lístky. My sme si mohli alespoň něco občas dokupit, podle toho, na co ten lístek byl. Doma se ovšem též nemohli moc uskrovňovat. Balíky už nám posílat nemohli, šlo to strašně dlouho nebo nedošlo vůbec.
S: Němci před vánocemi provedli v Ardenách silný protiútok. Jak jste to tam pociťovali?
H: Vůbec nijak. My sme to ani nevnímali.. Fronta byla pořád ještě od nás hodně daleko. Znali sme jenom to z práce do práce. Všude kolem nás byly pořád mohutné nálety. Když nás nálet chytil na lodi, bylo to zoufalé. Nikdo nic nemohl dělat, nikam se nedalo jít. Měli sme za lodi ty dřevěné piloty, každý se honem chytal sekery a říkali sme si, když bude nejhorší, umem lana, naskákáme do vody, chytnem se pilotů a poplujem. Voda ovšem byla ledová, žádný z nás nebyl tak dobrý plavec, kolik bysme toho vydrželi? Já sem měl zase štěstí. Byl tam jeden Čech, jeho rodiče byli v Jugoslávií. My sme se skamarádili, on tam dělal na těch lodích strojmistra u buchara. Vzal mě k sobě, takže já sem přikládal do pece, nebyla to tak vysilující a těžká robota. Dělaly se různé sabotáže. Když se něco pokazilo, muselo se to hned spravit, ale uběhl třeba den nebo dva, než práce mohla pokračovat. Když něco někomu spadlo, přirozeně se to utopilo a tak ztráty třeba na nářadí narůstaly Na jaře přišla velká voda a lodní doprava byla zastavena. Nás proto z lodi stáhli ke břehu. On ten Rýn byl regulovaný. Vedle původního koryta byl ve městě kanál. Bylo to 15-20 metrů vydlážděné roviny, šly tam i koleje, takže když byla normální voda, dalo se tam jeřábem překládat. Za tou rovinou byl 4 – 5 metrů vysoký břeh a pak už byla městská zástavba. Na jaře v 45 roce však voda vystoupila mimořádně vysoko, takže oni nás dotáhli až ke břehu, aby sme mohli z lodi vylézt zrovna do města. Byli sme samozřejmě rádi, protože sme nemuseli přesedat do loděk. Sledovali sme najednou, že voda začíná mohutně opadávat. Ten náš RAMMAJSTER, šéf, seděl právě v kabině. Čekali sme, až začneme klesat na mělčinu a pak sme mu šli teprve ohlásit, že voda klesá, ať přijede pro nás parník. To samo o sobě trvalo 2-3 hodiny. Za tu dobu už sme byli uvíznuti doopravdy. Ty naše lodě měly ploché dna, aby neměly při práci výkyv. Přijely sice dva parníky, ale s námi už nehnuly. Přijeli hned gestapáci a začalo vyšetřování. Hledal se viník. Vzali nás všecky. My sme se vymlouvali, že tomu nerozumíme. Ani jeden z nás nebyl lodník. Já sem byl zedník, další byl holič a tak dále. Zůstalo to na tom Němci, který si to měl hlídat. Sbalili ho a už ho nikdo z nás neviděl.
Pokračování rohovoru zde.
Oldřich Sobek
(článek byl publikován ve 11. čísle Libhošťského zpravodaje v roce 1999)