Dokončení rozhovoru s Vladimírem Hanzelkou.
Hanzelka: Dostali sme rozkaz všecko z těch lodí vynést, včetně uhlí, lodě se musely rozebrat včetně bucharu a měli sme je posadit na válečky a dostat zpátky na hladinu. To už ale bylo v době, kdy Němci soustavně ustupovali za Rýn. Jenže v našem úseku nebylo už mosta nejméně na 50 kilometrech. V Kolíně nezůstal jediný, nejblíže byl asi někde v Bonu. I auta už tlačili. Když přijeli k Rýnu, shazovali je do řeky. Jenom koňské povozy – trény jezdily po břehu a hledaly most. Staral se o nás už jenom jediný ozbrojený voják, ale i ten se staral už více o sebe než o nás. I my sme se museli starat o sebe. Město už bylo většinou evakuované a tak v noci sme chodili na výpravu za jídlem. Jedenkrát kdosi v takové noční výpravě přines pecen sýra. Z toho sme žili nějaký čas, z jakéhosi skladu přinesli hoši ořechovou náplň do čokolády. Vydrželo nám to několik dní. Chleba už sme neviděli, kuchyň se nám ztratila. To už bylo vážné a začali sme se připravovat k odchodu. V partě nás bylo asi do dvaceti. Já sem držel partu s jedním kolegou, Josefem, ten znal několik řečí, perfektně francouzky i německy. Domluvili sme se, že utečeme.
Sobek: Ale pořád jste byli v uniformách Tothovy organizace?
H. Ano, pořád sme byli v uniformách. Stále se symbolicky chodilo do práce, ale část z nás se starala o jídlo. Nebyla to žádná sranda, kdyby někoho z nás chytli, bylo určitě zle. Jenom že jest se muselo. Jednou ráno sme se rozhodli s tím kolegou Josefem, že jdeme. Říkali sme si: „když nás chytí Němci, tak hledáme svoji kumpanii, a když to budou Američané, tak sme měli připraveny nějaké civilní svršky, starý kabát a podobně, počítali sme, že se někde převlečeni“. Ale eště v Kolíně, v jedné vilové čtvrti nás chytla vojenská polní policie. Z těch. šel strach, ti na místě stříleli každého, kdo chtěl dezertovat nebo podobně. Začal výslech, kdo sme, kam jdem a tak podobně. Mluvili sme jak sme byli domluveni. Zkrátka hledáme svoji kompanii. A oni o na nás: „A tak třeba k Američanům byste nechtěli? Ti už tu budou brzo“. Řekli nám jestli chceme přespat, ať si vybereme jednu vilku, kde už nikdo nebyl. Nevěděli sme, jestli je to past,‘ nebo to myslí doopravdy. Třeba ve chvílí, kdy budem přelézat plot, tak to do nás pustí. Ale byli to slušní chlapi, nebo už věděli, že si ničím nepomohou, vyšlo to.V té vilce sme hledali prvně něco k snědku. Našli sme nějaké mlékové konzervy, jednu flašku koňaku, ale jinak nic. Bylo to začátkem března, hledali sme místo, kde nebylo tak zima. Nakonec sme skončili v bunkru ve sklepě, kde byly bedny s filmy a množství písemností, bydlel tam asi nějaký nácek, vyšší funkcionář strany. Přenocovali sme a zahříval nás jenom ten koňak. V noci se ozývala sporadická střelba z pušek. Ráno sme opatrně vyhlíželi z okénka, všude bylo ticho a klid. Kdesi v dálce někdo přeběh, ani sme nezpozorovali, zda voják nebo civil. No, ale museli sme ven, hlad se hlásil. Najednou na nás někdo z okna volá firancouzky, abysme Šli dovnitř. Byl to Francouz, rovněž totálně nasazený. Ten kolega uměl dobře francouzky, tak sme se domluvili. Řek nám, abychom se rychle převlekli do civilu, že v místě sou už Američané. Zahodili sme uniformy, vzali kabáty a čapky. Na první křižovatce sme padli na Američany. Chvíle všejijakého domlouvání, pak ale, jak slyšeli, že sme Čechoslováci, hned sme byli jejich. Dostali sme různých pamlsků, cukru, žvýkačky, cigarety. Měli sme štěstí, dostali sme se do místa, které obsadili Američané bez větších bojů. Němci se ale drželi jenom kousek odtud, hned za vysokým železničním náspem, kde měli předem vybudovanou obranu, dalších čtrnáct dní. Za tím náspem uvázli i naši kolegové z té lodi. Shledali sme se s nimi až později. Dostali sme se do sběrného lágru, kde byly všechny možné národnosti. Byla tam už kuchyň, jídlo, ubytování. Kvetlo tam velké kšeftování. Hotoví umělci na to byli Poláci. Ti měli nabraných věcí, děly se obrovské výměny, peníze nehrály žádnou roli. Zde sme se potom setkali právě.s těmi kamarády z lodi. Tábor byl sice uzavřený, nikdo nesměl vycházet, ale udržet některé bylo těžko. Zvláště Poláky, Ukrajince, ale i další. Asi po čtrnácti dnech nás převezli do vojenských kasaren v Aachen na holansko-belgických hranicích. Tam sme už byli rozdělení podle národností. Bylo nás tam asi 200 Čechů, sešel sem se tam i s Lojzu Stavjařovým. Spali sme na podlaze, postele byly všechny preč. Rusům povolili Američané vlastní kuchyň. Oni si třeba přivedli krávy, ty se. tam volně všelijak potulovaly, udělali si takovou polní kuchyň. My sme byli spokojení se stravou a jedli sme to, co nám navařili Američané. Jenže Poláci dělali na město hotové nájezdy a kradli. Lidé si samozřejmě stěžovali. Nastal zákaz jakýchkoliv vycházek. V den, kdy zákaz byl vydán, byli mnozí samozřejmě též na výpravě. Když se vraceli, museli všechny věci složit u brány kasáren. Tam byly věci, že zrak přecházel. Jak se potom setmělo, tak nám ti Američané řekli, běžte a vemte si co potřebujete. Já sem si vzal jenom tři matrace. To .bylo všecko, co sem v té době potřeboval. Ráno už z hromady zbylo jen malinké torzo. Utíkalo se potom zas, už ale načerno. My sme byli všeci rádi, že sme z toho všeho venku a nikam sme nechodili. Také naco, nebylo nám to zapotřebí. Jenže Poláků tam bylo několik tisíc, nás jenom stovky. Ti byli natahání k německým sedlákům, chlapi, ženské, my sme mezi šebou neměli žádnou ženskou. Zakrátko přišli mezi nás nějací důstojnici a debatovali o tom, co s námi. To už byl konec března, možná začátek dubna. Řada z nás projevila ochotu vstoupit do československé armády. Jenže ta byla od nás daleko a tak nám nabídli nástup do strážní služy u americké armády. Někdo se upsal i do Japonska. Slíbili jim americké občanství, ale za odsloužení dvou let v armádě. V té době se počítalo s vleklou válkou proti Japonsku. Našlo se několik dobrodruhů, kteří šli. Nás potom odvezli do Verdunu, tam byl německý zajatecký tábor. Dali nám americké uniformy, pušky, zavedli nás do pískovny, tam postavili pár plechovek, ukázali nám jak se s puškou zachází, sestřelili jsme si nějakou tu plechovku. Naučili sme se pár základních anglických slov, povelů a nutných hovorových obratů.
Kolik vás do té strážní služby nastoupilo?
No, padesát určitě, možná i víc…… Každé ráno před odchodem do služby přišel se představit důstojník ve službě, který jediný nás mohl kontrolovat na stanovišti. Hlídali sme .třeba obrovské autoparky, tam bylo moře aut nebo někteří zajatce nebo na nádraží vagony, muniční sklady v lesu a podobně.
Bylo to zázemí ještě v té době ohrožované třeba nějakými záškodníky?
Ne, my sme tam nic takového nezažili. Za dobu mé působnosti se tam nestala žádná příhoda a nikdo také nepadl ani nebyl zraněný.
Setkali jste se třeba s nějakou mimořádnou událostí?
Ani ne, jenom takové běžné příhody. Třeba: našim velitelem byl Polák. Jednou kterýsi ten náš kluk cosi ukrad. Nic moc, nějaké ponožky nebo co. Ke krádežím však nebyl žádný důvod. My sme byli oblečení, stravovali sme se s normálními vojáky v americké kuchyni. Třeba snídaně, to bylo mléko a já už nevím co všechno, zkrátka jídla bylo až nadbytek. Na oběd, to bylo na štolách vystavené jídlo v hrncích, pekáčích, každý šel a vzal si co chtěl a kolik chtěl. Žádné chození k okénku nebo tak. Po stranách byly stoly s ovocem, každý si bral podle chuti a potřeby pomeranče, citrony, banány, kdo co chtěl tam našel. K tomu sme ještě dostávali balíky, jako tady dodávala UNRRA, tam bylo všechno možné. Takže když měl někdo v noci hlad, tak si tam jednoduše zalovil. Já sem měl při příchodu do armády 42 kg a za dva měsíce sem měl už 75…. V tom lágru byl udělaný takový kumbál, asi 3×3 metry, to bylo obehnaté asi 3 metrovým ostnatým drátem a nebylo tam nic. To bylo pro německé zajatce, když se nějak provinil, tak ho tam prostě strčili. Když při prohlídce našli u toho našeho kluka jakousi tu ukradenou věc, ten náš velitel, Polák, ho sebral a hodil ho do té klece a řek mu: „Tu buděš žral, spal a s… A žádný mu nesměl nijak pomoct a nic dát. My sme byli na těch věžích, vartovali sme Němce, ale ai jeho. Byl tam ve dne v noci, možná pět nebo šest dní. Od té doby byl klid. Už nic se.neztratilo. Byl to opravdu tvrdý trest.
Kolik tam asi bylo soustředěno zajatců?
No, asi do 300 – 400. Byl to takový menší tábor. Nebyli nijak vybraní, většinou to byli zřejmě ti, co se nechali zajmout s lístkem, které Američané shazovali. Slibovali Němcům, kteří se nechají zajmout bez boje, propuštění ze zajetí hned po skončení války. Měli takový běžný režim, byli hlídaní, ale žádné ostré zacházení tam nebylo. Nesměli mít třeba zásoby, to sme jim dělali prohlídky každý týden. Vždycky se namátkově vybral nějaký barák, ten se celý prohlédnul. Zásoby se jim odebíraly, aby byla jistota, že neutečou. V tom Verdunu nás zastihl konec války. Oslava byla něco úžasného, to byly ohňostroje, všichni byli všem bratry, Francouzi nás brali do hospody, všude teklo víno, všude plno křiku „VIV1A Amerik, VIVIA France, VIVIA Čekoslovak,“ častovalo se, vlály vlajky, nedá se na to zapomenout.
Vy jste měli nějaké speciální, odlišné označení jako československá jednotka?
Měli sme na rukávě trikoloru a pásek s nápisem Czechoslovakia…. Bylo po válce a my sme samozřejmě nic nevěděli o tom, co se děje doma. Byli sme netrpěliví, ale’ museli sme čekat na další vývoj situace. Bylo to jednou koncem června, měl sem zrovna strážní službu na nádraží, a přijel vlak s polskými vojáky. Ten náš velitel, Polák, se tam objevil, přišel ke mně a ptal se: chceš jet domů? No, kdo by nechtěl!!! A tak sme začali balit. Naložili nás na nákladní auta a převezli do sběrného tábora u Paříže. Tam se sousřeďovali všichni Čechoslováci před repatriací domů. Trvalo to několik dnů, pak nás naložili na ty jejich STUDEBAKRY, a že nás dovezou do Plzně. Jízda na nákladním autě není nic moc příjemného. Tahle jízda byla navíc dlouhá, cesty byly rozbité, mosty zničené, jezdilo se různými objížďkami. Jídlo sme si vezli na autech, ovšem vesměs v konzervách UNRRA. Přenocovali sme porůznu, obyčejně v nějakém prázdném baráku, jak to šlo. Do Plzně sme dorazili možná po týdnu cestování v noci. Za městem byla zřízena demarkační čára mezi americkými a ruskými vojsky. Nevěděli sme, jestli nás budou moct vézt dál nebo tady skončíme. My sme se po Plzni rozběhli, tady všude bylo plno muziky, šli sme po tancovačkách, no, jako mladí ogaři. Ráno ale potom vyřídili další průjezd až do Prahy. Tam už byla běžná procedura. Dostali sme se na repatriační úřad, tam nam. dali repatriační průkaz, absolvovali sme důkladnou lékařskou prohlídku.
Z vojenskými úřady jste neměli nic společného?
Ne, vůbec nic, my sme vojáci vlastně nebyli, ty uniformy nám ale zůstaly. Dodnes lituju toho, že sem tu uniformu nezachránil….Nás potom vybavili nějakými penězi na další cestu domů, všechno se to stihlo ve dvou dnech. Byl sem v Praze poprvé, litoval sem, že sme neměli více času na prohlídku. Praha se tenkrát opravovala, dlažba byla na mnohá místech po povstání vytrhána. Nás ale hnala touha co nejrychlejší se dostat domů. Sedli sme na vlak, jeli sme celou noc a ráno sme vysedli slavnostně v Suchdole. Tady sme zjistili, že do Jičína pojede vlak až večer. Co teď? Našli sme tam strojvůdce, byl to myslím Rybjan, chtěli sme po něm, ať nás zaveze do Jičína. Byli sme čtyři. Nejdříve nám řekl že to nejde, ať počkáme na večerní vlak. Vytáhlí sme pár krabiček amerických cigaret, on vzal lokomotivu a my sme na té samotné lokomotivě do Jičína přijeli. Rozloučili sme se a vydali se pěšky po cestě na Libhošť. Vedle „bulhara“ (dnes správa silnic) stáli ruští vojáci. My sme měli první kontakt s ruskými vojáky ve vlaku z Prahy do Suchdolu. Tam mě chtěli obrat o hodinky. Já sem si vezl z Francie jedny, v tom vlaku sem neustále slyšel .“davaj časy“, já ale kdepak, já se nedal, řek sem, že je to pro mě památka, nakonec to vzdal. Mám je dodnes, i když už nejdou. Ti ruští vojáci u toho Bulhara nakupovali zeleninu pro svoji jednotku někde u Mošnova a nakladali právě auto. Zkusili sme to s něma, jestli by nás nesvezli kousek do „děrevně“. Samozřejmě byli velice zvědaví, co vlastně sme, řekli sme jim, „no, my soldáty, kak ty“. Že máme na sobě uniformy americké armády, neměli tušení. Byli sme čtyři, já a Lojza Stavjařů, jeden Sedlničan, říkali sme mu táto, měl už k padesátce, ne a ne si vzpomenout na jeho jméno a Hajdůček z Petřvaldu. Ti Rusi nás vzali, a protože jeli na Mošnov, dostali se přímo domů i oba kamarádi. Bylo to sedmého července. Doma nás přivítali jako ztracené syny, vždyť byl třetí měsíc po válce a my sme o sobě nedávali vědět.