Totální nasazení – IV.

V seriálu o životě našich spoluobčanů, kteří byli přiděleni na nucenou práci do Německa za 2. světové války, pokračujeme příběhem pana Aloise Řeháka. Jeho vyprávění zaznamenal Oldřich Sobek.

Sobek: Redakci Libhošťského zpravodaje se podařilo získat zatím neúplný seznam asi 40 Libhošťanů, kteří byli nasazeni na práce do Německa. Někteří ovšem, zejména na počátku okupace šli i dobrovolně, za výdělkem. Jak ses dostal do „Reichu“ ty sám?

Řehák: Já sem pracoval v kloboučnické továrně u Peschla (dnešní vojenský závod v Senově u ZNZ, pozn. Sobek). Z pracovního úřadu, z Arbeitsamtu, jak se tomu říkalo, přišel požadavek na určitý počet lidí na práce do Německa. Mezi těmi prvními sem nebyl, ale jelikož jeden z vybraných nakonec neprošel zdravotní prohlídkou, byl sem do transportu doplněn já. Z Arbeitsamtu mě poslali na lékařskou prohlídku, tam zjistili, že sem zdráv. Za tři dny na to sme měli sraz k odjezdu na suchdolském nádraží v Jičíně. Bylo 7. července 1940.

Vás vyjížděla početnější skupina. Věděli jste kam jedete a měli jste představu co vás čeká?

Sešlo se nás kolem padesáti. Z naší obce byl v transportu ještě Joachim Vašenka, Alois Šenk, Josef Jašek, František Blažek a Josef Blažek. Nevěděli sme kam jedeme, prostě na práci, ale kde a co, to nám nikdo neřek. Jel s náma ale nějaký vedoucí, ten věděl přesně kde jedeme, ale nic nám neřek. O nic sme se nestarali, museli sme se ho držet, on nás dovez až na místo.

Kam jste dojeli a jak vás zařadili?

Dostali sme se přímo do Berlína, do velkého muničního závodu. Zde se vyráběla munice všeho druhu. Od střeliva do pěchotních zbraní, minometů až po dělostřelecké granáty.

Prodělali jste nějaké vstupní školení? Jak jste ovládali němčinu?

My, kteří sme byli z dědin, sme neuměli německy téměř vůbec. Já sem se učil v Jičíně, takže nějaké to slovo člověk pochytil, ale mluvit sem nedokázal. Dobře ovšem ovládali němčinu Jičíňáci, kterých tam bylo pár. Jeden z nich, nějaký Karel Bielka měl v Jičíně živnost, obchod s mlékem a mléčnými výrobky. Ten se mezi němá uměl dobře pohybovat, jazyk ovládal perfektně, takže ho udělali našim oficiálním tlumočníkem. Celá ta naše skupina byla sestavena vesměs z Čechů. V tom závodě ale s náma nebyli spokojeni. Očekávali kvalifikované dělníky od černého řemesla, my sme ale nebyli žádný „od železa“. Byli sme pro ně na tuto práci vyloženě „leví“. Asi po třech týdnech nás celou skupinu propustili. Poslali nás do dalšího závodu. Bylo to asi 50 km na východ od Berlína, jmenovalo se to Rehfelde/Ostbahn. Byl to mnohem menší závod, který se ale teprve budoval. Haly byly ještě poloprázdné, strojů tam bylo zatím málo. Byly tam i nově vybudované ubikace pro zahraniční zaměstnance. Závod se jmenoval A. Goede Maschinenfabrik G. M. B. H. Bylo tam už několik Čechů z protektorátu, kteří přišli asi rok před náma. Hned na druhý den sme byli přidělováni k určitým profesím a strojům. Jak už sem řek, žádný z nás nebyl vyučený. Dostal sem se spolu s Pepíkem Blažkem (kamnařem), na frézy. Ty stroje tam seřizoval jeden z těch Čechů, co tam byli už před námi. Byl to Brňák, nějaký Franta Bartůněk. Ten si nás vybral, že budeme u něho dělat. Ten nás také zaučil. Měli sme oba štěstí. Ten Franta nebydlel na ubytovně, ale na přiváté a mi nabídl bydlení u něj. Já sem se hned přestěhoval z těch ubikací do soukromí.

Ty ubikace byly v závodě, nebo mimo závod?

No, hned vedle v těsném sousedství. Byl to prakticky jakýsi internát, nikdo nás nestřežil. „Lageríýrou“ se tam stal ten náš tlumočník Bielka. Staral se o veškerou naší agendu a vyřizoval nám veškeré naše věci, měl tam kancelář, ale byl současně i vrátným, zodpovídal za chod a pořádek. Já sem se tam zdržel jenom asi týden a odstěhoval sem se do toho přivátu.

Co to byla za rodina?

Musím říct, že to byli dobří lidé, velice dobří. Byli to starší manželé, asi kolem padesátky. Měli tři děti, ten nejstarší byl asi v mojím věku, ze zdravotních důvodů ale nebyl na vojně, prostřední chodil ještě do školy a nejmenší holčička eště ani do školy nechodila, byla ale duševně trochu postižena. Bylo tam velmi pěkné prostředí. Pokud jde o bydlení, měl sem se velice dobře. S tím Pepíkem Blažkem sme se potom střídali na směny. Současně sme obsluhovali dva stroje. Práce to nebyla špatná, jenomže pracovní režim byl dvanáctihodinový. Pracovní doba byla příliš dlouhá, práce byla monotónní, únavná a za čas sme cítili únavu všichni.

Kromě vás, byli tam zaměstnáni ještě i příslušníci jiných národů?

Když sme tam přišli, byli tam Němci, ovšem jenom starší ročníky, kteří už nemuseli na frontu, pár těch Čechů z protektorátu. Po nás přišli Francouzi, Holanďané a koncem čtyřiačtyřicátého roku též italští vojáci, kteří byli po kapitulaci Itálie internováni.

Co se tam všechno vyrábělo?

Byla to klasická zbrojovka. My sme obráběli spíš menší kusy, uzávěry do kanónů, hylzně a podobně. Kromě toho tam byla zámečnická dílna, kde se dělaly konstrukce. V ní se vyráběly určité prvky pro střely Fl a F2. Nikdo ovšem neměl tušení o co jde. Všechno se potom odváželo na základnu na Peenemünde, kde montéři ty vyrobené části kompletovali. Celkově měl ten závod v době plného nasazení do tisíce zaměstnanců. Vybavování stroji nějakou dobu trvalo, výroba se proto rozbíhala postupně. Ke konci války ovšem scházel materiál, byly časté prostoje a chodily kontroly na využití strojů. Řešilo se to tak, že i když nebyly v provozu a nebylo na nich co dělat, tak se stroj a okolí posypal šponami, stroje se točily na prázdno, skrátka dělala se všemožná kamufláž.

Jak jste se stravovali?

Přímo v továrně byla kantýna a v ní sme se stravovali. Zdena Rašků a Tonda Glazarů z Jičína, já a ten Pepík Blažků sme si vyřídili, že nám budou vařit v hospodě. Prostě se nám to v té kantýně nelíbilo. Vyjednal to Zdena Rašků, jeden ze známé jičínské rodiny hospodských. V té době musím říct, že sme se tam neměli špatně. Řada věcí byla k dostání, chodili sme do divadel, jezdilo se do Berlína zcela běžně. Necítili sme žádné omezování. Z počátku sme chodili dokonce do speciální lesní restaurace, kde chovali veškerou domácí drůbež. Tam nabízeli drůbež i bez lístků. Ale asi tak po roce se jim to přestalo líbit a začali vyhrožovat, že nám přestanou dávat stravovací lístky. Tak sme museli kapitulovat a vrátili sme se do té kantýny. Všechno se to začalo obracet po Stalingradu v únoru 1943. Byl vyhlášen smutek, nastaly všemožné zákazy, kultura byla omezena a už nikdy se stav nevrátil k normálu. A hlavně začalo stále větší bombardování. My sme byli nakonec velice rádi, že sme se z Berlína dostali na venkov. Tam nebylo nebezpečí bombardování tak velké. Ke konci byly nálety už denně, ve dne v noci. My sme to přijímali s radostí. Když byl vyhlášen alarm, tak se nepracovalo a šlo se do úkrytu. Tam sme hráli karty a poslouchali protiletadlovou dělostřelbu.

Jak vypadaly ty kryty?

No, nebylo to nic moc. Kryty byly přibetonované z boku závodu ke zdi, stropy byly přihrnuty hlínou. Tam sme museli komplet celé osazenstvo závodu, ať bylo na směně, nebo na ubikacích. Jakmile zazněly sirény, tak se muselo všechno pozhasínat a běžet do krytu. Za posledním zavřel schutzpolicajt dvojité dveře a otevřel je až po odhlášení poplachu.

Zažili jste bombardování vašeho závodu?

Jak říkám, nálety byly denně ve dne v noci. Museli sme počítat s tím, že jednou to slíznem i my, i když sme se utěšovali, že nejsme tak významní a že sme mimo centrum, takže to nemusí být tak divoké. Přišlo to ve dne. Mezi námi byl nějaký Franta Zrubek, syn známého jičínského řezníka. Sel tam dobrovolně, asi se potřeboval nějak schovat, dostal jej tam ten náš vedoucí Bielka. Samozřejmě ovládal dobře němčinu a tak spolu s dalším Jičíňákem, nějakým Zdeňkem Kateřiňákem (později dlouholetý pracovník ONV v Novém Jičíně) se dostali do kanceláře. Ten Zrubek si považoval za určité privilegium, že nemusel chodit do úkrytu. Při té naší ubikaci rostla veliká, obrovská smuteční vrba. On chodil pod tu vrbu a dalekohledem sledoval dění na nebi. To se mu stalo osudným. Hned vedle nás bylo rozsáhlé zahradnictví s velkou zasklenou plochou skleníků a pařenišť. Shora to muselo asi zvlášť působit, patrně je to špatně navedlo. Celý náklad shozených bomb dostalo to zahradnictví, které bylo úplně přeoráno a náš závod zůstal, nespadla tam ani jedna bomba. Ten Franta Zrubek dostal pod tím stromem přímý zásah zápalnou bombou do boku (stejnou jakou popisoval Vladimír Hanzelka). Než ho dovezli do nemocnice, vykrvácel. Částečně však byly zasaženy naše ubikace, které zčásti shořely. Někteří kluci přišli o všechno. To, co sme prožívali v tom krytu, je zážitek na celý život. V úkrytu byl uložen archiv celého závodu, ty svazky začaly lítat, všechno se chvělo. My sme začali zpívat Kde domov můj?, nikdo nevěřil, že se z toho ještě dostáném. Všechno umocňoval i dojem z požáru, když jsme zřetelně viděli přes větrací okénka, jak hoří ta naše ubytovna. Tlačili sme se i ven, ti z toho werkschutzu nás tlačili zase zpátky, byl to děsný zážitek, nejhorší chvíle z celého našeho pobytu. Eště dlouho po náletu byla kolem, třeba i v chodníku, řada nevybuchlých, zabořených bomb, od níž se dalo čekat, že můžou kdykoliv explodovat. Na jejich likvidaci a odklizení pak nastoupili pyrotechnici. Jinak nebylo poškozeno ani město, jenom jedna bomba spadla na poštovní úřad.

Jaký jste měli styk s domovem?

Pošta chodila naprosto volně, psát se mohlo běžně. Horší to bylo s návštěvami doma. Ženatí chlapi mohli jezdit domů dvakrát ročně. My svobodní jenom jednou. Jenom v prvním roce sme jeli dvakrát i my. V létě na dovolenou a pak na Vánoce. Později už ale pouštěli jenom ženaté.

Jak dlouho jste na místě vydrželi? Výroba běžela až do konce války?

My sme museli, jiná vyrianta neexistovala. Když sme nastoupili, uzavřeli s náma nejprve smlouvu na půl roku, po jejím vypršení na další rok a nakonec na neurčito. Nejhůř to snášeli ženáči, kteří měli děti. Tomu našemu vedoucímu Bielkovi se občas podařilo někoho na mimořádnou dovolenou dostat. Výroba pochopitelně jela až do úplného přiblížení fronty.

Jak se na vás dívali říšští Němci? Byli jste pro ně těmi pověstnými gastarbeitry?

Nemůžu říct nic, co by ukazovalo na nějakou diskriminaci. Zejména pracovní režim, který dnes mohu srovnat třeba s kopřivnickou tatrovkou, nejde ani přirovnat. Staří Němci v té fabrice stále mezi námi chodili a bylo je slyšet jenom „langsam, langsam, aber zicher“. Samozřejmě sme se podle toho také drželi. Měli sme sice normy, ale chráňbůh, aby si někdo spomenul je zpevňovat. Byl tam jeden vedoucí odborový funkcionář, to byl typický nacista, ten nás vyloženě přehlížel a viděl v nás jenom pracovní sílu. Ale s obyčejnými spolupracovníky sme vycházeli velice dobře. Přesto, že fronta čekala na každý náš výrobek, nepospíchali ani nás nenáhaněli, nebylo zde nic z toho, co sme později poznali u nás jako tzv. „šturmovštinu“. Později přišel z fronty nový mistr, ponášel jednu nohu, říkali sme mu „pajdavý džin“, ten nás poněkud nabádal k práci. Nejhorší to bývalo v noci. Ten dvanáctihodinový pracovní cyklus už trval několik roků a únava byla běžná. Každý se snažil najít nějaké to místečko, kde na chvilku zdřímnul. Ten mistr nás na chvilku nechal, ale když se mu to zdálo dlouho, tak nás budil a řek, že je třeba něco udělat. Ovšem nikdy nic nehlásil. I když s blížícím se koncem říše se poměry stále zhoršovaly, ze strany místních Němců se to vůči nám neprojevovalo.

Potravinové lístky jste dostávali jako Češi, nebo jako Němci?

Jako Němci, i s přídavky jako těžkopracující.

Zaznamenali jste případ, že by v tom podniku něco vyšetřovalo gestapo, nebo že by si pro někoho přišli?

Ne, u nás nic takového nebylo. Jenom si pamatuju případ, že jeden kluk odtamtud útek, byl někde od Vsetína. Chytli ho a zavřeli ho do nějakého trestného pracovního tábora. Asi po šesti týdnech ho přivezli zpátky. Jak ten vypadal, to bylo hrozné. Úplně změnil vizáž, přitom byl to silný kluk, vazba. Co zažil, o tom se s nikým nechtěl bavit.

Kdy jste začali pociťovat blízkost ruské fronty?

Bylo to v březnu roku 1945, v době, kdy se Rusi zastavili na Odře. To bylo kolem padesáti kilometrů. Šli sme jednou do práce a naráz se na nás snesla letadla s hvězdami a začala ostřelovat z kulometů okolí i nás. My sme znali doposud jenom bombardéry které létaly ve svazech ve velkých výškách. Když se z ničeho nic nad námi objevily bitevní letadla, bylo jasné že ruská fronta je za dveřma. To už se nám přestávalo líbit. Já sem dostal strach a rozhod sem se, že uteču. Výroba už vázla a ta naše firma se rozhodla v dubnu propustit všechny ženáče. Nás ale, svobodné kluky, že nepropustí. Já sem to hrozně těžko nesl. Třináctého dubna celá parta měla odjet. Já sem se 12. dubna dověděl, že mě s němá nepustí. Sbalil sem si věci a poslal je v kufru po Loizovi Šenkovi, který odjížděl v tom transportu. Kdybych se náhodou nevrátil, ať svršky dá mamce, ať má nějakou památku. Ke mně se přidal ještě jeden kluk z protektorátu, nějaký Karel. Hned po směně večer sme vyrazili. Promýšleného sme neměli nic. Věděli sme, že musíme na Drážďany a směrem do Sudet, tam už se snad nějak protáhnem. Až do Berlína sme přijeli bez problémů na konečnou stanici. Potřebovali sme koupit jízdenky do Drážďan. Jízdenky ale bylo možno zakoupit jen na potvrzení od nějakého úřadu a my samozřejmě sme nic takového neměli. Shodou okolností začal právě nálet na Berlín. Vlak už stál připravený k odjezdu a začal se rozjíždět. My sme to nádraží bleskově oběhli a naskočili sme do posledního vagónu, samozřejmě bez jízdenky. Z Berlína utíkal kdo mohl, Rusi právě zahájili útok na město, které skončilo jeho obklíčením. Vlak byl nabitý, ale průvodčí viděla, že sme naskočili do rozjetého vlaku a začala nás hledat. Kontrola jízdenek v té tlačenici nebyla možná, tak zajistila, že v příští stanici musí všichni vystoupit a bude provedena kontrola jízdenek. V příští stanici sme vystoupili a běželi dopředu, kde sme se zamíchali a nastoupili do předních vozů. Jeli jsme tak až do Drážďan. Zde sme potřebovali vyjít ven a pokusit se o zakoupení jízdenky na cestu dál. Při východu z drážního prostoru stál ale hlídač, kterému se musely odevzdat jízdenky. My sme samozřejmě žádné neměli. Pomohli nám nějací Češi, požádali sme je, aby nám šli zakoupit „peronku“, to byl lístek, který opravňoval ke vstupu do nádražních prostor. Na ni sme se dostali k pokladnám. Chtěli sme se někde najíst, ale ve všech nádražních prostorách byly všude policejní hlídky, všude probíhaly kontroly. Tomu sme se chtěli pochopitelně vyhnout, koupili sme si proto rychle jízdenku a šli sme zpátky a nejbližším vlakem sme pokračovali dál. Přijeli sme do Podmokel u Děčína. Samozřejmě všude samé kontroly, jak vojenské, tak policejní. Šli sme do nádražní restaurace, ale rychle sme odtud zmizli a vypravili sme se do města. V parku sme zvažovali co dál. Sebou sme měli akorát každý kus chleba v aktovce a nic víc. Kolem šli dva kluci, mluvili česky, zastavili sme je a řekli sme jim v jaké sme situaci. Jeden z nich, Ostravák, nám řekl, „Kluci já zítra jedu na dovolenu, já vás převedu.“ Vzali nás na jejich ubikace, už si nepamatuju, jaký to byl závod. Tam sme přespali, ten Ostravák nám řek, že si jde vyřídit papíry. Bylo už ale odpoledne a kluka nikde. Ten druhý kluk nám ale řek, abychom se na něho nespoléhali, že je to mluvka. „Ten vás tady zavádí, nevěřte mu, seberte se a jeďte radši sami. Převezte se převozníkem přes Labe na druhou stranu na nádraží a zkuste to. Vystupte na čtvrté stanici a tam už budete blízko přechodu do protektorátu“. Tak sme ho poslechli. Ženská na nádraží ale po nás opět chtěla nějaké povolení k jízdě. Hned také brala telefon a podávala někomu hlášení. Dostali sme strach a utekli sme zpátky na ubytovnu k těm klukům. Ti nám řekli, ať to zkusíme příští den znova, třeba tam bude někdo jiný a když to nepůjde, seberte se a běžte pěšky, ono to zas není tak daleko. Za okénkem byl opravdu chlap a ten nám jízdenky bez řeči prodal. Vystoupili sme jednu zastávku před hraničním přechodem do protektorátu. Zbytek sme šli pěšky. Narazili sme na lidi, zemědělce, kteří pracovali na poli a ti se už mezi sebou bavili česky. To bylo povzbudivé. Došli sme k lesu, tady hořel oheň, kolem byli dřevorubci, kteří se bavili česky. Řekli sme jim všecko, zpovídali nás dost dlouho. Oni nás nasměrovali na další cestu. Pak ale najednou se začali ošívat, „hoši měli byste už jít, nebo za chvíli přijde hajný, to je Němec a ten by vás asi udal“. Tak sme rychle odešli směrem jak nás nasměrovali. Přišli sme k vile ve veliké zahradě, která měla terasu a na té terase seděl celník a četl noviny. Byla to celnice. Pod tou terasou vedla cesta z lesa, kterou běžně používali právě ti lesní dělníci. Ti nám řekli, že musíme kolem nich projit a když vyjdeme na vrchol cesty, že uvidíme statek, který je už v protektorátě. Když sme procházeli pod tou terasou a dále, snažili sme se chovat normálně, ale bylo nám zatraceně úzko. Ten celník, ani nikdo jiný, nám nevěnoval žádnou pozornost, byl patrně na ten malý pohraniční styk v místě zvyklý. Asi by to bylo horší, kdyby sme se pokoušeli jít někde přes pole, odkud nás mohli zahlédnout. Jak sme se dostali za horizont a uviděli ten statek, tak sme sebrali síly a tryskem sme přiběhli až na dvůr. Chvilka vzrušení, první sme chtěli vědět, jestli už sme opravdu v protektorátu. No, že sme. Dali se nám napít mlíka a kousek odtud už byla dědina s nádražím. Tam hlídkovali už protektorátní četníci. Řekli sme jim všecko, sami byli zvědaví jak to teď v reichu vypadá, jeden nám ještě koupil po pivu a poradili nám, abysme se nezdržovali a nejbližším vlakem hned odjeli. Tam už nechtěl nikdo po nás žádné povolenky k jízdě, něco sme tam pojedli a koupili sme si jízdenky na Kolín. Tady sme se rozešli. Ten Karel šel po svých a já pokračoval na Třebovou, Hranice a dojel sem do Meziříče a odtud až na Domoraz. Ten vláček už ale měl doprovod vojáků, kteří jeli na plošině. Patrně to bylo opatření proti partyzánům, samozřejmě sem nemoh vědět, že je to partyzánská oblast. Z Domorazu sem šel pěšky do Hodslavic k Matúšům, to byl můj strýc, kde sem přenocoval. Na druhý den mi strýc ukázal cestu přes protektorátní hranicu u Bludovic. Tam se procházelo na černo směrem na Skalky. Říkal“ šak na Skalkách už to znáš, dobře dojdi“.
Prošel sem šťastně, nikoho sem nepotkal a byl sem naráz na Skalkách. Z Jičína sem už dojel domů autobusem. Byl sem na cestách čtyři dny. Když sem přicházel domů, potkal sem Lojzu Šenkového, vracel se právě od mojí mamky, dones jí ten můj kufr. Tak sme se shledali všichni doma. Celá ta parta neměla cestou velké komplikace. Měli ovšem výhodu, že si přivezli kompletně všechny dokumenty. Já sem zůstal bez jakýchkoliv papírů, všechno mi zůstalo tam. Samozřejmě sem se potom zajímal o to, co se stalo s klukama, kteří tam zůstali. Nestalo se jim nic, všichni to přežili. Kdybych to byl věděl, asi bych tam zůstal taky. Ta moje cesta byla dost dramatická. Zbytek kluků se po válce dostával domů různýma cestama, pěšky, na kole a všelijak, ale přišli v pořádku všeci. Tady v Libhošti sem se ještě schovával až do konce války, byli tu pořád ještě říšští četníci a okupační správa, nechtěl sem na poslední chvílu ještě k něčemu přijít.

Oldřich Sobek

(článek byl publikován ve 1. a v 2. čísle Libhošťského zpravodaje v roce 2000)