Recept na přežití koncentráku neexistoval – příběh Josefa Hyvnara

 

Pana Josefa Hyvnara jsme až do nedávná mohli zastihnout v jeho oblíbeném mysliveckém klobouku takřka po celém libhošťském katastru (článek byl napsán v roce 2000, pozn. AH). Jako aktivní člen mysliveckého združení věděl o všem, co se právě v naší krajině děje, kde nutno přikrmit zvěř nebo dopěstovat vysazený remízek. Jen málo nejbližších kamarádů ví o jeho životě „heftlinga“ v koncentračních táborech Velkoněmecké říše. Je jedním ze tří libhošťských občanů, kteří prošli peklem nacistických vyhlazovacích koncetračních táborů, bohužel jako jediný z nich se vrátil. Jeho příběh zaznamenal Oldřich Sobek.

Vyprávění je poněkud zkráceno a redakčně upraveno.

Sobek: Do koncentračního tábora se Češi dostávali především prostřednictvím Gestapa. Znamenalo to, že se člověk obvykle nějak „provinil“ proti zájmům říše. Čím ses tolik provinil, že ti to vyneslo koncentrační tábor?

Hyvnar: V roce 1943 mi bylo 16 roků, pracoval jsem v Tatře Kopřivnici. Měl jsem kamarády ze Štramberka a Příbora. Doslechl jsem se, že dva z nich jsou pronásledováni gestapem. Jednou jsme šli z práce se sousedem a kamarádem, mým jmenovcem Václavem Hyvnarem a oba kamarádi na nás čekali. Prosili nás, aby sme jim poskytli pomoc, že jsou hladoví, problémy měli i s ošacením. Vašek řekl, – já jich domů nemůžu vzít, vezmi je ty. Tak jsem jich vzal do stodoly, kde se nějaký čas ukrývali. Ještě před tím proběhlo ve Štramberku velké zatýkání. Mezi zatčenými si Němci vyhledali konfidenty. Jedním z nich byl nějaký Hykel. Sebrali mu tátu a jemu řekli, že mu ho pustí, když jim pomůže pochytat ostatní Štramberáky, kteří byli utečení a většinou i ozbrojení. Já jsem ho samozřejmě znal a že dělá konfidenta se rovněž neutajilo. Jednou jsem zjistil, že sleduje dění kolem nás. Klukům jsem hned řek, – marné, musíte jít pryč, Hykel tu na vás dává pozor. Nejdříve jsem jim pomohl vykopat bunkr. Bylo to ve vysokém břehu Sedlničky poblíž kostela sv. Kateřiny. Tam sem jim nějakou dobu nosil jídlo. Dlouho to ale nešlo, blížila se zima a v zimě jsem je zásobovat nemoh. Navázal jsem kontakt s jedním člověkem z Kopřivnice, jmenoval se Ket. Ten přislíbil, že jich vezme. Přezimovali pak v Kopřivnici u hřbitova, v takové malé chalupce. Na jaře se přemístili do Vlčovic, kde přebývali v jedné stodole. Jejich úkryt však byl pozrazen. Jednoho dne, bylo to v dubnu, celé okolí obklíčilo gestapo a vojsko. Došlo k přestřelce a v bezvýchodné situaci se oba rozhodli, že se zastřelí. Kamarád Lapač se trefil dobře, byl na místě mrtvý. Ale druhý z nich, rovněž Hykel, ten se jenom „štrychnul“ a Němci ho dostali živého. Samozřejmě ho vyléčili a on jim pověděl úplně všecko. Došlo k zatýkání, sebrali nás tenkrát ze širokého okolí tolik, že nás byl celý autobus.

Vy jste věděli, že Němci dostali toho kamaráda živého?

Samozřejmě že jsme se to rychle dozvěděli. Čekali jsme, že si pro nás přijdou, ale řekli jsme si, když utečem, seberou nám rodiče. K zatýkání došlo asi po třech týdnech od oné události. Bylo to časně zrána při rozednívání. Celé naše okolí bylo obklíčeno gestapáky a četníky, byli tam i četnici z Libhoště. Slyšel jsem nějaký hluk, vyhlédnul jsem oknem a už jsem viděl že je zle. Sebrali nás oba, společně se sousedem Václavem Hyvnarem. Ten byl o rok starší než já.

Ten druhý partyzán který, se zastřelil, měl nějaký oficiální pohřeb?

To si nevzpomínám, ale patrně ne, myslím že ho odvezli na obyčejném vozu.

Kolik vás tehdy posbírali?

Autobus objížděl všechny okolní obce. Byli to lidé ze Štramberka, z Lichnova, Příbora a ze Závišic.

A to vás všechny prozradil ten Hykel?

Ano, všecko to prozradil on. Slíbili mu, že ho pustí, když prozradí všechny, kteří ho ukrývali. On to postupně s nima všechno objel, ukázal jim, kde kdo bydlí.

Jak potom skutečně dopadl?

No, jak dopad. V Opavě ve vězení mi dozorce řek, „Hyvnare, už se nemusíš Hykla bát, už ho popravili. Dostal sekyru“. Byl tam jeden dozorce, původem Štramberák, ale už býval delší dobu v Opavě, na jméno si už nevzpomenu a ten nám tak trošku pomáhal.

Jak probíhalo vaše vyšetřování?

Nejdřív nás soustřeďovali v Kopřivnici, pak nás odvezli do sklípku pod radnici v Příboře. Otud nás eskorta odvezla do věznice v Opavě. Přivítání ve věznici bylo tvrdé. Na chodbě bylo plno dozorců se samopaly, plno kraválu, postavili nás na chodbě čelem ke zdi. Kdo se jen trochu pohnul, už ju měl. Naráželi nám obličej na zeď, mnohým z nás tekla krev z rozbitých nosů a obočí. Já jsem se přemoh a stál jsem jak pipinka, jenom abych zbytečně nějakou ránu nedostal. Dostal jsem se na samotku. Jeden jediný den tam trval jako celý rok, to byla hrůza. Bylo slyšet zvonit telefony, pak vždy někoho odváděli. Čekání na výslech samo o sobě člověka vyčerpávalo. Po třech dnech nás dali všechny zase dohromady. Jenom soused Václav byl ve vedlejší cele se Šumperáky. Byli jsme na celách s čísly od 101 až 103, to byly cely vyhražené partyzánům. Chvíli se nic nedělo, trochu mi zatím otrnulo, až jednoho dne se ozvalo: „Hyvnar na gestapo k výslechu!“ Napřed jsem všecko zapřel. Celkem slušně se mě ptali jestli znám ty a ty a já že neznám. Odvedli mě a druhý den mi přivedli Hykla. Ten mi říká „Pepo nezapiraj, já sem to všecko prozradil“. Jeho odvedli a mě se ptali proč jsem jim lhal. Řek jsem jim, že jsem měl strach. Přišly otázky na zbraně. „No, hodil jsem jich ze strachu do vody, hned jak jsem se dozvěděl, že jsme asi prozrazení“. Naložili mě a jeli jsme je hledat. Řek jsem jim, že pušku a pistol jsem hodil do Sedlničky, u takového velkého topola naproti Frýdlové zahrady. Byly tam takové velké zátočiny a po povodni vymleté hluboké jámy. Musel jsem se vysléct do naha a potápět se. Já jsem se schválně předváděl, dělal jsem, že je musím najít, ačkoliv jsem věděl, že tam nejsou. Nakonec uvěřili, že je mohla vzít povodeň. V Opavě jsem nějakou dobu pobyl i po skončení výslechů. Lepili jsme na celách sáčky pro továrnu Fidor na keksy, pak jsem lepil obleky pro Wehrmacht.

Jaké to byly speciální obleky?

Byly to gumové obleky. Nastříhané díly jsme válcovali a slepovali speciálním lepidlem. Já jsem měl v botě kamínek ze zapalovače a kousek sklíčka. Lepidlo bylo vysoce hořlavé, stačilo nepatrně škrtnout tím kamínkem o sklíčko s troškou toho zaschlého lepidla a už byl oheň. Lepidlo muselo být pořád čerstvé, chodil jsem ho fasovat s konví do skladu věznice. Já jsem si pořád pohrával s myšlenkou, že to tam vybílím i se mnu. Bylo tam několik beček lepidla, stačilo málo a nikdo by to neuhasil.

Ty výslechy na gestapu se daly přežít?

Jak pro koho. Daly se přežít, ale pro některé to byla hrůza. Někoho přivedli zpátky v hrozném stavu: úplně modrý zadek, varlata oteklá jak hlava. Z nás si stále nikdo nebyl jistý, jestli už naše vyšetřování doopravdy skončilo. Po všem co jsem kolem sebe viděl, jsem stále musel myslit na to, že to schytám ještě i já. Když mě jednou vedli na gestapo, uvažoval jsem, že skočím pod tramvaj.

Oni vás na vyšetřování z věznice vodili přes město?

Ano, přes město. Sídlo gestapa bylo velice reprezentativní ve výstavné budově v parku. Byl tam vězeňský holič, partyzán ze šumperské skupiny. Ten nám při holení a stříhání sděloval co je nového, jak vyšetřování postupuje. Ovšem nebylo možné každému věřit, byli mezi nás nasazováni i špicli. Já jsem se sám nikomu nesvěřoval. Byl tam nějaký Bořek, zubní technik z Ostravy, ten tam chudák řval, snad už i bláznil. Byl to mladý chlap, bylo ho slyšet „ať žije Stalin, ať žije Rusko“. Jeden dozorce, který měl svazek velkých klíčů od našich cel ho tam těma klíčema bil, pak ho odvedli a už jsme o něm neslyšeli. Já jsem byl toho ušetřený, ale každý se musel přiznat. Úplně běžně tam pálili paty, píchali za nehty, bili po patách. Bylo tam i několik sebevražd.

V listopadu naraz se otevřely dveře, vyvolali mně, souseda Václava Hyvnara a ještě jednoho vězně. Jeli jsme vlakem, něvěděli kam. Dostali jsme se do Ratiboře. To byla velká věznice, byla tam trochu lepší strava než v Opavě. Po celou dobu našeho pobytu v Opavě nás pronásledoval hlad a hlad. Měli jsme utkvělou představu aspoň ráz v životě se dobře najíst. V Ratiboři jsme nakládali zelí. My jsme se tam toho syrového zelí najedli, pak jsme přešli na mrkvu. Měli jsme oba, já i ten Sláva pumpky ve kterých nás původně zatkli. My jsme si do těch nohavic nabrali mrkve kolik se nám tam vlezlo. Tak jsme si nadělali zásobu na cestu až do Dachau. Celkem jsme sjezdili tímto způsobem 10 věznic. Vždycky jsme přenocovali a k našemu transportu odtamtud přibyli další vězni. Nakonec to byl skutečně velký transport.

Co vás napadlo, když jste viděli onu pověstnou bránu s nápism Arbeit macht frei?

No, to víš, Dachau, co to bylo, to byl pověstný koncetrák. Já jsem řek svému sousedovi „Slávo, pomohli jsme kamarádům a na tu našu dobrotu těžko doplatíme.“ Oba naši kamarádi ovšem v té době už byli mrtví. Jeden se zastřelil, druhého popravili. Byl listopad, padal sníh s deštěm, my jsme tam stáli nějakou dobu na „apelplacu“ a pak nás jednoho po druhém podrobili přijímací proceduře. Ostříhali nás dohola, jeden druhého už jsme nepoznávali, okamžitě se každý proměnil. Dostali jsme se na transportní blok. Tam jsme čekali na další transport. Byli jsme zařazení do transportu do dalšího koncentráku, tentokráte do Buchenwaldu. Situace se opakovala. Transport se zastavoval na místech, kde všude byly rozesety věznice, z nich jsme přijímali doplňky do toho našeho transportu, takže počet vězňů v něm stále vzrůstal.

Jednou jsme přijeli do nějaké věznice, už si nepamatuju jméno města, tam nás zavřeli do velké kupelky, kde jsme seděli všelijak, na žebřů, na bednách a deskách jako kury na řadě. Byla tam voda, můj kamarád Václav se na mně dívá a řek mi, „ty si strašně zarostlý, já tě oholím.“. Vytáhl odkudsi z kapse žiletku a kousek klacku a po půl noci mě nasucho oholil. Byli jsme tam různých národností, snad z celé Evropy, včetně Němců. Místo představování, abysme zjistili kdo ke komu patří, jsme zazpívali každý svoju národní hymnu. Ráno jsme cestovali dál. Někteří ale měli jiné místo určení, oddělili je, my jsme skončili v Buchenwaldu.

Já tadu čtu ve tvých dokladech od Mezinárodního červeného kříže tvoje přidělené vězeňské číslo v koncetračním táboře Dachau : 126 148. To znamená, že v době vašeho příchodu do tábora v listopadu roku 44 tímto lágrem prošlo přesně tolik vězňů. V Buchenwaldu máš přidělené poněkud nižší číslo, 100 675. To číslo ti patrně utkvělo v paměti nadlouho.

Na tohle číslo jsem nezapomněl nikdy. V Buchenvaldu, když jsme procházeli bránou tábora, nás uvítalo „bicí komando“. Museli jsme projít uličkou mezi dvěma řadami SS s pendreky, kteří rozdávali rány hlava nehlava. Dostali jsme se zas na transportní blok, kde jsme čekali na zařazení do některého pracovního komanda. Nejdříve jsme se dostali do pověstného kamenolomu. Byl to velmi prudký svah, a my jsme do něho museli nosit odstřelené kameny na hřbetě. Já jsem se snažil očima na dálku vyhledat vždycky nějaký prostřední kámen, aby nebyl ani velký, ani malý. S velkým bych se samozřejmě brzy vysílil a s malým kamenem by mně kápo poslal zpátky pro nový a ještě bych nějakou schytal. Stačilo, aby se člověk trochu nějak znelíbil, a essák vězně prostě shodil ze svahu dolů, kde čekala jistá smrt. Kolikrát přišel přímo třeba „befel“, že dvacet se nás nesmí vrátit a potom záleželo vlastně více na štěstí než na něčem jiném. Záleželo na náladě našich strážců, někoho prostě „jen“ zastřelil, někoho ubil topůrkem, jiní dostali „padáka“, což bylo pověstné svržení ze skály. Mrtvol tam bylo haldy, že je nestačili ani spalovat.

Značil si někdo aspoň jejich čísla? Odepisovali ty lidi nějak ze stavu a ze seznamu?

To já nevím. Asi ne. Třeba ti, co zemřeli při transportech v dobytčákách, tak je prostě na některé stanici vyhodili a nikdo se neptal, kdo to je.

To se stalo v lednu 45 v Suchdolu n. Odrou, při spěšné evakuaci Osvětimi před frontou.

Naštěstí já jsem v tom kamenolomu dlouho nebyl. Ale chodili jsme dláždit cesty, v celém táboře bylo plno bahna. Byl tam poblíž statek. Vězni, kteří byli zařazení k ošetřování dobytka, koní a prasat se aspoň nějak najedli. Naše „stravování“ bylo hrozné. To, co nám vařili, se nedalo někdy jest ani při tom velké hladu. Často to byla sušená řepa, kolikrát i spálená, ani prasata by to snad nebrala. Vězni, kteří tam byli delší dobu, dostávali občas i balíky, mohli si přece jenom přilepšovat. Mi sice přišel též jednou balík, ale já jsem už byl v té době z tábora pryč. Můj kamarád Václav měl větší štěstí. Byl svářeč a vybrali ho na práce v tajné továrně, kde se vyráběly „tajné“ zbraně třetí Říše, rakety VI a V2. Vídali jsme se často, přicházel za mnou na blok. Je živili o něco lépe, potřebovali je co nejdéle udržet na výrobě raket.

Když se dívám do těch tvých „úředních papírů“, tak v lednu 45 byl z Buchenwaldu opět vypravený transport směrem ke švýcarským hranicím, do dalšího koncentračního tábora, který se jmenoval Natzwailer. Jako koncetrační tábor je to celkem neznámé nebo aspoň méně známé místo. V tom transportu si byl opět ty.

To byl menší koncetrák. Byly tam ale těžké podmínky a pro mně osobně to bylo to nejhorší, co jsem dosud v životě zažil. Denně jsme chodili hodinu pěšky z tábora do práce. Pracovali jsme na dráze. Podbíjeli jsme ručně pražce, budovali jsme naftové potrubí (naftovod). Delší dobu jsem dělal pod bagrem a to byla námahavá a strašně vysilující dřina. V pět hodin ráno se vstávalo, dostali jsme 1,5 cm široký krajíček černého komisárku a trochu neurčité břečky, většinou řepy, kolikrát jen řepové listy, no naše prase by nad tím ohrnulo rypák. Jak vroucně jsem si přál dožít se chvíle, aspoň raz se pořádně najest. Jedenkrát jsem našel jakusi kost, kdožví, z čeho to bylo, já jsem ji schovával v kapse a pořád hryzal. Když jsme dělali výkopy, sbírali jsme kořínky, hlavně z majíčků. Francouzi vždycky, když je zhlédli, volali „salát!, salát!“

Jistě, jim to nahrazovalo kořeny čekanky, která je ve Francii běžně v jídelníčku.

Pomalu se blížilo jaro. Byli jsme tři domluvení, že se pokusíme utéct do Švýcarska. Nějaký Franta Čechmánek neměl kabát. Já jsem se mu nabídnul, že mu ho zajistím. Věděl jsem, kde je sklad. Jenže všechno dopadlo jinak. U skladu mě zahlednul kápo, Polák, ten mě tam zmlátil, vyzul mi a sebral boty a já zůstal bosky. Naneštěstí byl druhý den ráno nástup na „apelplac“. Zachránil mě jeden spoluvězeň, Řezníček z Ostravy. Byl už v koncentráku nějaký ten rok a řek mi “ Pepo, musíš se vyvrátit, my tě odnesem a půjdeš na „revír“ na marodku. Já jsem to tak udělal, nic jiného mi stejně nezbývalo. Dostal mě do ruk Polák, ptal se mě „Co máš, sračke?“ Kývnul jsem že jo, průjem tam měl kde kdo. Nějakou dobu jsem tam pobyl, už nevím jestli čtrnáct dní nebo tři týdny. Jenže trvalá záchrana to nebyla. Musel jsem zpátky na lágr.

Fronta už byla za dveřmi, vypadalo to na transport. A taky že jo. Jenže já byl pořád bez bot. Byl jsem bezradný. Utrhnul jsem mrtvému vězni rukávy z jeho obleku a zavázal jsem si nohy jako do onucí. Kus cesty mi to vydrželo, jenže po pár kilometrech jsem byl definitivně bosky. Šel jsem bosky, padal déšť se sněhem, cesta pořád mokrá a zima. Byl jsem u konce svých sil. Spoluvězni vedle sebe, nějaký Lájoš Kováč ze Žiliny to byl, jsem řek, “ ty, já už dál nemožu, já si tady lehnu“. Kdo lehnul, každého na místě stříleli. Řek mi „to přece nemožeš, dyť tě hned zastřelí“. Vzali mě ještě s jedním spoluvězněm pod paži a tak jsme se doslova dobelhali do Alachu, což byla pobočka koncentráku Dachau, že tam definitivně ztuhnu. Pak si pro nás přišli. Kdo měl průjem musel jít bokem na zvláštní blok. Uprostřed byla velká otevřená káď, kde jsme chodili na záchod a kolem dokola byly palandy, na kterých jsme leželi. Bylo to strašné utrpení. Leželi jsme vlastně na tyčkovém plotě. Na palandách nebylo nic, žádný stružok, kdo měl deku, dal si aspoň deku, ale zase se nebylo čím přikrýt. Ještě s jedním spoluvězněm jsme se dali dohromady tak, že jsme se doslova nalepili na sebe, abysme aspoň jeden druhého zahřívali.

To už ale byli Američané za dveřmi tábora, slyšeli jsme výbuchy kolem. Jeden zbloudilý granát prorazil nade mnou okno a vybuchl na protější stěně. Na místě zabil tři spoluvězně. Ten můj spoluvězeň byl slovenský Žid v mojím věku, šikovný kluk, každou chvílu se modlil. Pozoroval jsem ho, jak slábne. Já jsem do něho mluvil, musíš vydržet, za chvílu bude po všem, každou chvílu tu budou Američané. On ale do rána nevydržel a zemřel. Ztuhnul podchlazením přes to proražené okno. Já, kdybych tam ležel sám, bych ztuhnul určitě taky. Cítil jsem, jak mi slábne oběh krvi, nemohl jsem už otevírat a zavírat ruky, chuti v jazyku už žádné, pozbýval jsem zrak, byl jsem úplně vyčerpaný a nejhorší bylo, že mi otékaly nohy. To byl vždycky příznak blízkého konce. Zachránili mě čeští spoluvězni, kteří nás převedli na zateplený blok, kde jsem pookřál. Když jsme uviděli první americké vojáky, naše radost neměla konce.

Čeští spoluvězni vydali ihned výzvu „Nevracejte Němcům to, co oni udělali nám, dokažte, že jste lidé!“ A my jsme se též nemstili. Ani jsme nemohli. Američané zavedli přísný režim. Hlídali celý tábor, báli se epidemií, naši dozorci se většinou ztratili jak pára. Trvalo to ještě celý další měsíc, kdy jsme byli v přísné karanténě, než jsme mohli opustit tábor.

Já jsem si byl vědom toho, že jak bude pokračovat otok nohou, pojedu, jako řada jiných přede mnou. Lehával jsem s nohama co nejvýše, podkládal jsem si též hlavu, aby se mi voda nedostala k srdci, jedl jsem cibulu, pórek a tak jsem se zachránil. Američané nás sice hlídali, ale my jsme utíkali všelijak. Vedle tábora bylo zahradnictví, tam jsme chodili na zeleninu. Jedenkrát nás překvapil americký voják, moji kolegové utekli, ale já nemoh, snažil jsem se též, ale po chvilce jsem skolaboval a vyvrátil jsem se. Stál nade mnou, já sem se snažil i s tím úlovkem vstát, ale nešlo to. Trvalo to dost dlouho, než mě dopravil zase do tábora.

Tam se po osvobození tábora rozšířily nějaké infekční nemoci?

Američané dovezli do tábora množství jídla, nějaké šatstvo, cigarety. Kdo se neuhlídal v prvních dnech a začal jest všechno, k čemu přišel, zejména maso, měl potom velké problémy. Rozšířila se úplavice. Američané otevřeli sklady SS a vydali nám jejich uniformy. Bylo to jediné co bylo ihned po ruce. Já jsem přijel domů jak esesman. Nejdříve jsme ovšem museli podstoupit různé kůry včetně odvšivení. Už jsme byli rozdělení podle národností. Američané nás odváželi postupně na všechny světové strany na nákladních autech. My jsme dorazili do Plzně 24. května. Odtud nás ještě dovezli do Prahy, z Prahy jsem jel vlakem celou dobu na záchodě, vlak doslova „praskal ve švech“. V Hranicích jsem přestoupil a dostal jsem se až do Veřovic. Z Veřovic mě vezl veřovský fojt na koňském voze až domů do Závišic. Když jsme přijížděli ke Štramberku, pracovala skupina Němců na opravě trati. Vzbudil jsem samozřejmě pozornost. Ten český dozorce jim řek “ Vidite jak vaši lidé ho „zrychtovali?“, trošku je tam popohnal a vyzval mě, abych si to s některými „vyřídil“. Ale kdepak, já na to neměl ani pomýšleni. Dojel jsem až do Závišic. Moje mamka mě nemohla poznat, pořád nevěřila, že bych to v tom stavu, jak jsem přijel, moh přežít. Já jsem jí řek: „Mamko, já jsem zdravý, jenom strašně chudý, nic se neboj, už je to dobré“. No, pohled na mě musel být strašný, po měsíci péče u Američanů jsem vážil 36 kg. Já jsem se už v táboře, po osvobození, pokoušel dostat do formy. Chodil jsem do lázně s teplou vodou, snažil jsem se opalovat a hlavně jsem si masíroval nohy, abych si zlepšil krevní oběh. Též jsem přijel opálený, tak jsem si řek, no tubem nemám, to by se mě slunko tak nechytalo. Moje rekonvalescence trvala až do podzimu. Musel jsem stále jest opatrně, chodili ke mně lidé z celých Závišic, nosili mi jídlo, to nejlepší, co kdo měl, med, cukroví a já nevím co všechno. Kamarád Sláva Hyvnar přijel den přede mnou. Mojí mamce přines první zprávu, že jsem naživu a že přijedu. Byl na tom mnohem lepší. Až do konce války pracoval na tom „werku“, kde dostávali přece jenom lepší stravu, ale hlavně nezažil ty strašné přesuny a pochody smrti. Ty transporty, to bylo to nejhorší. Dva, tři dny na pochodu, bez jakéhokoliv jídla, to každý nepřežil.

Kolik vás, Závišanů, bylo takto postiženo?

No, byl tam Jan Raškův, Sláva Hyvnarův, Lois Hyvnarův, – bratr Slávy a Mira Pustějovský.

Vrátili jste se všichni?

Lois Hyvnarův se nevrátil. Ten byl takový trochu vzpurný, on se nedal, toho ubili.

Kdy ses vrátil plně do normálního života?

Do října jsem byl jenom doma. Pak jsem dostal předvolání k odvodu, byl jsem odvedený k ženistům. Na vojně jsem chytnul svrab. V koncentráku jsem se mu vyhnul a tady na vojně k němu přidu.! Byl jsem na marodce a díval jsem se na dvůr kasáren, jak tam kamarádi cvičí. Oni měli výcvik za sebou a já neměl ani všecky ostré střelby. Chtěl jsem, ať mi dají náhradní vojenskou službu, poslal jsem jim aji tu fotku, ale ani mi neodpověděli. Odsloužil jsem si celých 21 měsíců. Jeden kapitán, když na to později přišel, že jsem byl v koncentráku, mi řek, „pročs to neřek, já bych tě byl pustil, teď, když máš výcvik za sebou, musíš v tom nějak kličkovat“. Ale chodili jsme potom většinou po všelijakých brigádách, odstřeloval jsem skály, díry pro telefonní sloupy ve skalách a chytal ryby pro kuchyň. Jsem vyučený kovář a řemeslo jsem poprvé vlastně využil na vojně v Hulíně, kde Němci vyhodili most. My jsme odstraňovali konstrukci zničeného mostu a já, ještě s jedním vojákem, taky kovářem, jsme u místního kováře připravovali speciální inštrumenty a nářadí, vrtáky a podobně.

Josefe, co bys na závěr svého vyprávění vzkázal lidem, kteří to budou číst?

Věřím tomu, že ty naše zážitky a zkušenosti jsou nepřenosné. Kdo to přímo nezažil a na vlastní kůži nezkusil, i když tomu všemu uvěří, stále si nemůže udělat představu o všech těch zločinech. Naučil jsem se vážit si života. Přes všecko utrpení, zažité v nej citlivějším období dospívání, dožil jsem se vysokého věku při relativně dobrém zdraví. Byla to velká zatěžkávací zkouška pro organizmus i psychiku. Tenkrát jsem si přál dožít se toho, abych se aspoň jednou v životě dobře najedl. Dnes se naopak musím v jídle omezovat, abych si do dalších let nevytvářel zdravotní potíže. Teď si říkám, že žiju už asi déle, protože mám narostlé úplně nové svalstvo. Třeba flegmóna z koncentráku se mi vyhojila až na vojně.

 

Oldřich Sobek

(článek byl publikován ve 2. a v 3. čísle Libhošťského zpravodaje v roce 2000)