Z obecních kronik – Antonín Turek vypráví o sobě

V pořadí pátý, předposlední, kronikář Libhoště Antonín Turek, zachytil pro pozdější generace a potomky události a atmosféru z období velkých společenských zvratů a změn. K dispozici měl patrně kromě Kottkovy kroniky všechny předešlé svazky libhošťských kronik, s výjimkou kroniky z let 1942 – 45, kterou psala německy Anna Hofmannová, manželka tehdejšího obecního tajemníka Hofmanna.

Podle sdělení samotného kronikáře byla zničena někdy v létě r.1946, krátce potom, co byla do obce dopravena spolu s celou obecní agendou z období okupace. Dokumenty byly objeveny někde u Litoměřic. Skoda, že se Antonínu Turkovi nedostala včas do rukou. Byl by ji jistě zachránil.

Obsah zápisů ukazuje na jeho silné vlastenecké přesvědčení. Moc mu záleželo na tom (a dal si s tím velikou práci), aby přehodnotil vše, co napsal z období okupace jeho předchůdce, kronikář Alois David. Pozornost věnuje i zápisům pátera Josefa Slavíčka, hodnotí ze svého pohledu převážnou část vlivných a významných libhošťských osobností. Jako přesvědčený demokrat nemohl strávit změny, které nastaly v roce 1948. Sám „vítězný únor“ je v patřičné kapitole nadepsán příznačně státním převratem.

Všechny jeho zápisy v kronice jsou psány velmi pečlivě, s citem, krasopisně až dekorativně, i když v závěru je na jeho ruce znát, že již taky zestárla a sloh je již také méně vytříbený. Abychom si přiblížili tuto významnou postavu libhošťského veřejného života první poloviny 20. století bude nejlépe, když necháme hovořit samotného A. Turka. V poměrně rozsáhlé stati nazvané „Vzpomínky kronikáře“, se rozepisuje o svém životě a své rodině. Při čtení jeho vlastního životopisu se nám otevírají stránky naší minulosti jako v retrospektivním filmu. Úvodem zaznamenává impuls, který rozhodl o napsání jeho rozsáhlého curiculum vitae:

Jako skromný člověk neměl jsem v úmyslu za psaní této kroniky učiniti o sobě žádnou zmínku. Na kurzu obecních kronikářů v září r. 1949 v N. Jičíně bylo řečeno, že každý kronikář má napsati do kroniky svůj životopis a vzpomínky na vážnější události svého života. Na tento popud rozhodl jsem se napsati taky hrstku vzpomínek na léta z prvé poloviny tohoto století.

Úvodem popisuje rodinné prostředí v němž vyrůstal a které formovalo jeho životní názory a dále se svěřuje se svými dojmy z prvých učitelských míst. Píše:

Narodil jsem se 12. června 1893 ve Skotnici u Příbora. Můj otec Richard byl mlynářem a majitelem skotnického mlýna na č. p. 1. Pocházel z Hlučínska, kde se 4. 4. 1882 narodil. Můj děd Jakub byl rovněž mlynářem. Měl četnou rodinu: čtyři syny a pět dcer. Můj otec byl ze synů nejstarší. Mezi svými sourozenci požíval velké vážnosti, proto se u nás, po smrti dědově v r. 1912, soustřeďovalo spojení s celou rodinou. Můj otec byl velmi pracovitý, přičinlivý, šetrný, svědomitý a obětavý. Vybudoval skotnický mlýn, který mu děd koupil v r. 1888 ve velmi chatrném stavu, najeden z nejlepších mlýnů v okolí. O jeho houževnatosti svědčí to, že poslední přestavbu mlýna provedl v roce 1939, tedy když mu bylo 77 let. Celý svůj život věnoval svému mlýnu. Otec byl muž střídmý. Za celý život neviděl jsem jej ve stavu podnapilém. Rád si s přáteli zahrál „krejcárkového“ mariáše, když ale zpozoroval, že některý spoluhráč hraje o výdělek, brzy hry nechal.

Byl velikým vlastencem. V r. 1895 byl zvolen ve Skotnici „deutschfřeundlišský“ obecní výbor, který nevěděl, jestli má úřadovat česky nebo německy. Tehdejší starosta se podepisoval jednou Piš a podruhé Pisch. Otec pozoroval, jak Němci připravují útok na českou Skotnici, proto se rozhodl, že jim v tom udělá přítrž. Když se chystalo v roce 1901 k obecním volbám vyžádal si od občanů sousedních obcí hlasovací „plné moci“. Získal jich 86. Ty o volbách dal svým přátelům a ti volili podle předem ujednaného plánu. Tak se dostala Skotnice bezpečně do českých rukou. Otec byl zvolen v r. 1901 starostou obce. Bylo mu spíláno do „prajzáků“, protože se narodil v Hlučíně, tenkráte v Německu. On to ovšem ignoroval. Jeho prvním činem, který jako starosta prosadil, bylo postavení české školy ve Skotnici. Tím položil přítrž dalšímu poněmčování obce. Němci pod vlivem řídícího učitele Hofa ze Skorotína začali otce bojkotovat. Otec tím ztratil mnoho zákazníků ze sousedních německých obcí. Vrchol msty ukázali Němci za okupace, kdy ho nazvali „vaterlandsverratrem“ a zavřeli mu nově přestavěný mlýn. Mnoho a mnoho příkoří bylo mu tenkráte, starému člověku, vytrpěti za všechno vlastenecké chování. V posledních létech života těšilo ho aspoň to, že byl v celé obci vážen. Zemřel na rakovinu játer 17. 7. 1947 ve věku 85 let.

Moje matka Aloisie, rozena Schneidrová, pocházela z Brušperka. Byla dcerou soukenického postřihovače, obchodníka a měšťana. Narodila se 20. května 1869. Byla to žena skromná, šetrná, pohotová hospodyně. Byla správnou vychovatelkou svých dětí. Jí jsem vděčen za to, že mně vedla k šetrnosti, pořádku a čestnosti. Mnoho bych toho mohl napsat o její dobrotě. Byla všeobecně vážená. Jejího předčasného skonu 18. srpna 1918 želeli jsme nejenom my, ale i celá řada strádajících, kteří v ní ztratili šlechetnou podporovatelku a ochránkyni. Naše rodina žila v opravdovém harmonickém souzvuku. Nevěděl jsem za celého života obou rodičů co je rodinný svár nebo hádka. Přišlo-li přece k nějakému nedorozumění, vyřídili si to mezi sebou a my děti, jsme o tom ani netušili. Bylo nás pět dětí. Vyrostli jsme bohužel jen dva. Já nejstarší a sestra Marie, která se provdala v r. 1919 za obchodníka Bedřicha Fialu z Frenštátu p. R.

Dne 14. 9. 1899 byl jsem u zápisu do obecné školy v Příboře. Pamatuji se, že jsem celé nacionálie řekl zapisujícímu učiteli Kovářovi sám. Byl jsem za to pochválen. Když jsem chodil do třetí třídy, stavěla se škola ve Skotnici. Mohl jsem tedy 4. třídu chodit do školy tam. Rodiče rozhodli jinak. Musel jsem zůstati ve škole v Příboře, abych neměl protekci.

Jako syn starosty obce chtěl jsem uplatňovat svůj vliv na své okolí a kamarády. To mi bylo hned v zárodku potlačeno. Otec mi pravil „ty jsi kluk tak jako každý druhý a nebudeš se tím, že jsi starostův, vynášet“. Tak jsem byl hned od mládí veden ke skromnosti. Kamarády jsem měl ve všech vrstvách, od chudobných až po hochy příborské smetánky. Moje matka ani jednou mi neřekla „ty nesmíš s tím nebo s oním mluvit“. Každého dne mne „vyzpovídala“. Neuměl jsem a dodnes neumím lhát a pověděl jsem vždy pravdu. Jestli jsme prováděli něco darebáckého, dostal jsem kázání a víckrát se to nesmělo opakovat.

V obecné škole jsem byl žákem nadprůměrným. Po vyjití páté třídy byl jsem přijat do reálky v Příboře. Byla to tenkrát třetí rok založená, nová škola. Jako primánek byl jsem tenkrát účasten skromného svěcení nové budovy, které vykonal sám arcibiskup Dr. Bauer (12. 9. 1904). V reálce byl jsem prostředním žákem až do 3. třídy. Tenkrát začala mi dělati potíž francouzština a já proto přestoupil do třetí třídy měšťanské školy.

V r. 1908 měl jsem 15 let a jednalo se o mé budoucí povolání. Strýc a učitelé byli proto, abych se stál mlynářem. Otec byl proti tomu. Jeho důvod byl v tom, že tenkrát naše země byly zaplavovány lacinou uherskou moukou lepší jakosti a následkem toho mlynářství bylo stále více v úpadku. Obával se, že bych jako mlynář živořil, proto určil mi povolání bezpečnější – povolání učitele. Byl jsem přijat na Učitelský ústav v Příboře, kde jsem 15.7. 1912 maturoval.

Studenti tenkrát a dnes, to je veliký rozdíl. Tenkrát nesměl jsem si zapálit cigaretu, nebo jiti veřejně s děvčetem, to byl veliký přestupek. A což jiti někde do hostince nebo dokonce na zábavu. Něco takového se trestalo vyloučením z ústavu. Někteří profesoři přímo po nás slídili, jako škodná. Samozřejmě v naších očích byli směšní. Byly to většinou osoby pokulhávajícího charakteru. Za celou dobu mého studia otec jenom jednou mluvil o mně s mým ředitelem ústavu Janem Berákem. To tenkrát, když mě skorotínský nadučitel, čechožrout Hof, udal pro agitaci při sčítání lidu v r. 1910 ve Stikovci, obci tenkráte národnostně neuvědomělé. Otec byl nepřítelem protekce. Když jsme v rodině hovořili, pravil:“ Poslední je ten student, kterému se musí ve škole hladit kliky“. Taky je nehladil. Přesto vše, o prázdninách, kdy byla kázeň uvolněná, hrála se divadla ve prospěch Matice školské, která podporovala Němci utiskované české školy. Nebylo ani jedněch prázdnin, aby se matici neposlala nějaká stovka rakouských korun, což byl na tu dobu slušný obnos. Závidím dnešní studující mládeži její volnost a svobodu. Přitom nevykazuje o prázdninách žádnou samostatnou osvětovou činnost.

V   naší rodině často vedly se politické debaty. Denně se četly noviny. Již jako malý student rád jsem jim naslouchal. Otec se zájmem sledoval politický vývoj ve starém Rakousku. Vzpomínám si, jaká byla u nás radost v r. 1905, kyž bylo rozšířeno volební právo. V r. 1908 napsal jsem již několik článků o skotnických poměrech do ostravského „Ducha času“. Všechny byly uveřejněny. Ve Skotnici se divili, kdo jen tak potrefené se vysmívá pantatickým poměrům. Na mne, tehdy malého studentíka, žádný nepomyslil.

V   r. 1912 jsem maturoval a opustil učitelský ústav. Tenkrát byl nadbytek mladých učitelů, proto jsem musel na místo čekati. Koncem listopadu potkal mne náš ředitel Berák a tázal se mne: „Co vy, nemáte ještě místo?“ Vyložil jsem mu, kam všude jsem si podal žádost. Za několik dní dostal jsem od něj vzkázání, abych k němu přišel. Sdělil mi, že má pro mně místo na okrese Uherský Brod. Napsal mi doporučující dopis a já druhého dne odejel do Uh. Brodu. Tam jsem byl přijat inspektorem Hrazděrou. Odevzdal jsem mu žádost a dobrozdání. Bylo mi řečeno, abych jel domů a vyčkal zprávy, na kterou školu mám nastoupit. Tak 5. prosince dostal jsem zprávu, že mám okamžitě nastoupiti na školu v Homěmčí. Sedmého jsem do nového působiště dojel a 9. jsem nastoupil své prvé učitelské místo. Homěmčí, čistě slovácká vesnice se svými zvyky, krojem a celým způsobem života byla pro mně něčím novým, kde se dalo mnoho zvídat a pozorovat. Jediné, co mi tam chybělo, byl styk s městem. U města jsem vyrostl a najednou ocitl jsem se na vesnici, sice veliké, ale přes 2 hodiny vzdálené od Uherského Brodu, nejbližšího města.

S kolegy jsem vycházel velice přátelsky. Rád vzpomínám na Václava Šulce, který byl z nás nejstarší a dělal „tátu“ a pak na kolegu R. Filipa, se kterým jsem záhy hrával houslová dueta, později tria i kvarteta, to když hrávali s námi kolegové ze sousedního Slavkova. Muzikou jsme si příjemně krátili volnou chvíli. Nemohu ve svých vzpomínkách opomenouti prvého nadučitele Josefa Polacha. Byl to představený velmi přísný, až pedant. Jeho přísnost byla nám všem až nepříjemná. V pozdějších létech jsem si vzpomněl na ty doby s povděkem. Tam jsem se jako mladý učitel naučil pořádku a přesnosti v každém ohledu, takže za celé mé školské působení nebylo mi vytknuto nic nepřístojného v úřadě.

V   druhém roce svého působení dostal jsem se do Tmávky u Příbora, tedy do domovského kraje. Tam jsem působil do 15. 6. 1915. Bylo to místo velice příznivé, blízko domova. Řídícím školy byl František Štindl, mimo školu vlivný činitel hasičské župy „Kravařské“ č. 2. Tam mě zastihlo vzplanutí 1. světové války. V únoru 1915 udavač, poštmistr Motyka z Příbora, vyvolal hnusnou aféru rusofilskou, za které bylo zatčeno několik učitelů a profesorů. Byl mezi nimi prof. Juda a učitel Method Handschuch a jiní. Já a kolega Adolf Tománek byli jsme jim hlášeni jako rusofilové pro odebírání pokrokových časopisů „Času“ a „Pozora“. Šikovností kateřinického starosty Josefa Fišera podařilo se nám to odhaliti a zneškodniti.

V  červnu r. 1915 byl jsem přeložen na chlapeckou obecnou školu do Příbora, protože odtamtud 4 učitelé nastoupili vojenskou službu. Po prázdninách r. 1915 byl jsem ustanoven správcem jednotřídní školy v Janovicích u St. Jičína. Pobyl jsem tam celý rok. Nemohu nevzpomenouti správce školy ze sousedních Petřkovic Františka Urbana, který jako starý zkušený kantor, dal mi mnoho cenných rad. Kupř.: „Synu dobře hleď, dobře slyš a málo mluv“. Byl to vzácný člověk. Po prázdninách r. 1916 byl jsem poslán jako zatímní učitel do Velkého Petřvaldu (dnes Petřvald na Moravě). Po třech týdnech dostal jsem rozkaz nastoupiti do Libhoště. Tak 10. října 1916 jsem přišel sem a větší část mého života je spojená s touto obcí.

Libhošť znám od r. 1908, kdy byl na zdejší školu přeložen můj strýc a kmotr, učitel Antonín Schnajder. Se strýcem jsme se měli tuze rádi, proto jakmile jsem měl trochu volnou chvíli, šel jsem do Libhoště „na besedy“. Strýc byl velmi dobrý muzikant a zpěvák. Pokaždé jsme spolu hráli čtyřručně buď Dvořákovy Slovanské tance, nebo Brahmsovy Uherské tance. Taky jsem strýce doprovázel při zpěvu. Oblíbenými jeho písněmi byly Dvořákovy Biblické písně a Nešverovy písně. Přiznám zde zcela otevřeně, že jsem do Libhoště nechtěl jít a bránil jsem se přímluvou starosty z Velkého Petřvaldu J. Šípá, který tenkráte byl členem okresní školní rady a vlivným činitelem. Měl mě rád. Jeho zákrok nepomohl a já do Libhoště musel přes všechny mé námitky. Nelíbily se mně tenkrát tehdejší poměry ve škole, zavedené nadučitelem Lambertem Grossmannem. Když jsem to řekl přímo školnímu inspektorovi Janu Vincentovi, poklepal mi na rameno a pravil: „Takového jak jste vy, právě do Libhoště potřebuji.“ Odpověděl jsem mu: „Poměry ve škole tam dobře znám. Mlčet a přehlížet to se nedá. Když se budu bránit, bude se o mně mluvit že jsem rýpala a bůh ví co“. Nato mi odpověděl: “ V tom případě budu vždy na vaší straně, buďte ubezpečen“. Nepomohlo tedy moje namítání a já do Libhoště musel.

Ve škole převzal jsem nejvyšší třídu – čtvrtou, asi s 90 žáky. Z těch do školy chodilo asi 30, ostatní měli úlevu a přišli do školy až 1. listopadu. Ve škole bylo práce až až, protože děti byly válečnými poměry dosti zanedbané a „úleváci“ vyžadovali zvlášť zvýšené péče. Brzy jsem si na libhošťské poměry zvykl.

Brzy jsem si na libhošťské poměry zvykl. Oporu našel jsem v rodině hostinské paní Julie Leidové, se kterou znal jsem se již z období studentských let. Záhy jsem poznal, že jsem ve společnosti charakterních dam. Každodenním hostem byl tam rovněž farář p. Josef Slavíček. V této společnosti, jako mladý učitel, začal jsem se seznamovat s Libhoštěm. Častým stykem s rodinou Leidovou zamiloval jsem si dceru Marii, jak jí maminka Mici vždy říkala a v létě 1917 jsem požádal o její ruku. Slovo dalo slovo a 1. září 1917 slavili jsme svatbu. Tak jsem se stal spoluobyvatelem čísla 105 v Libhošti.

V roce 1919 zasáhl jsem do obecní politiky. Jako starý příznivec strany sociálně demokratické vstoupil jsem do ní. V obci byly tenkrát silné boje mezi lidovci (tenkrát všeobecně zvanými klerikály) a sociálními demokraty. Při obecních volbách v roce 1919 byl jsem kandidován stranou sociálně demokratickou na pátém zvoleného zastupitelstva byl jsem zvolen starostou obce. Byl jsem tenkrát nejmladším starostou v republice.

Jako starosta musel jsem překonati mnoho těžkostí, soupis majetku obce a řadu jiných statistických výkazů. Celá tíha obecní korespondece ležela na mně. Obecní kancelář jsem převzal v ubohém stavu. Byla to malá skříňka, kterou měl můj předchůdce Vincenc Frýdl na stole. Bylo v ní obecní razítko, krabička s obecními nálepkami na dopisy a čtyři knihy. Musel jsem dáti základ ku řádnému obecnímu úřadu.

Moje síly na tolik práce nestačily a já již cítil v roce 1920, že mi zdraví vypovídá. V obci postavilo se proti mně několik nepřátel, kteří pracovali proti mně podvratně. Byli to bohužel hlavně učitelé, kteří boj proti mně vedli. Neštítili se bohužel těch nejhanebnějších pomluv po hospodách a udávání. Tyto podlosti mne pohnuly k tomu, že jsem se starostenského úřadu v roce 1921 vzdal.

Jakmile jsem za strarostenství poděkoval, tu vrhli se na mně ještě s větší podlostí učitelé Lambert Grossmann a Rudolf Rous, oba pijáci a muži pochybných charakterů. Ti mně za pomoci některých lidovců tolik hanobili, že to bylo hnusno poslouchat. Bylo na mně napsáno Okresní školní radě, že prý můj pobyt v obci ruší klidné soužití mezi občanstvem a řada jiných klepů, na které se dnes už ani nepamatuji. Následkem toho byl jsem dne 1. ledna 1922 přeložen z Libhoště do Tmávky, kde jsem již dříve působil.

Do Tmávky jsem docházel ze Skotnice. Nenastěhoval jsem se tam, neboť měl jsem v úmyslu se hlásiti na některé uprázdněné definitivní místo učitelské. V roce 1923 dostal jsem definitivní místo učitelské v Kopřivnici. Tam jsem pobyl 11 let. Byla to nejkrásnější léta mého života. Tam jsem se zúčastnil společenského života, pokud mi poměry a zdraví dovolovalo. Byl jsem tam vzdělavatelem ve Spolku dobrovolných hasičů a jednatelem Pěveckého sdružení. Měl jsem tam mnoho přátel mezi dělnictvem, mistry i úředníky. – Byl jsem zván jako klavírista, abych doprovázel pěvce na kabaretech i koncertech. Hudba byla mým vedlejším zaměstnáním.

V roce 1934 zemřela náhle moje švagrová Emilie Kladivová. Byla to krutá rána pro sedmdesátiletou tchýni. Touto událostí byli jsme se ženou postavení před rozhodnutí: buď se přestěhovat ke tchýni do Libhoště, nebo vžiti tchýni do Kopřivnice a hospodářství v Libhošti nechat pustnout. Z této svízelné situace byl jsem zachráněn tím, že se mi podařilo zaměniti mé definitivní místo s kolegou Miroslavem Tvarůžkem z Příbora. Tak jsem se dostal v roce 1934 na dívčí obecnou školu do Příbora.

Od toho roku bydlíme opět v Libhošti. O poměry v obci ztratil jsem zájem po trpkých zkušenostech z let 1919 – 21. Přihlásil jsem se pouze do Spolku dobrovolných hasičů, kde jsem byl pověřen nejprve funkcí vzdělavatele, později jednatele.

Za německé okupace v roce 1939, za rušení poboček na českých školách, byl jsem přeložen na obecnou školu v Libhošti a v roce 1940 (8. 11.) přeložen jsem byl z trestu na obecnou školu ve Vřesině u Poruby na bíloveckém okresu. Tam jsem „v závětří“ pobyl až do 14. 2. 1942. Toho dne byl jsem znovu přeložen do Libhoště, kde jsem se 6. května 1945 dočkal osvobození z okupace. Od 1. září 1942 vedl jsem správu zdejší školy až do 31. 8. 1945, kdy jsem odešel na své původní místo do Příbora.

Musím se ještě zmíniti, proč jsem byl v r.1940 trestán. O prázdninách našli u mně celníci při prohlídce na hranici lístek s poznačenými politickými anegdotami na Hitlera a Göringa. Bylo to udáno gestapu a já pětkrát byl za to předvolán k výslechu. Následek se dostavil až v listopadu – přeložení do Vřesiny.

Od 1. září 1947 jsem na odpočinku následkem nervových poruch, kterými občas trpím. Bavím se psaním této obecní kroniky, abych Libhošťanům zanechal památku na tato léta velkého historického významu.

Oldřich Sobek

(článek byl publikován ve 2.a 3. čísle Libhošťského zpravodaje v roce 2000)